Opilí svobodou

Lviv, stánek před nádražím. Do odjezdu vlaku zpět do Prahy s přestupem v Přemyšlu mi zbývá půl hodiny, tak si dávám poslední kafe před cestou. Nádražní hala je plná vojáků vracejících se z dovolenky ve více či méně povznesené náladě. Jeden z těch více povznesených ke mně přistupuje. Vasyl. Ty? Pavel. Odkud? Z Čech. A Putin u vás dobrej? Ne. Správně, je to hajzl a pederast. Vasyl sahá do vojenské torny a vytahuje zbrusu nové maskáčové kalhoty. Ber, dárek. Nemůžu, budeš je potřebovat. Mám jiný, ber. Fakt nemůžu. Vasyl vytahuje z opasku bodák. Víš, co je tohle? Jo, nůž. Píchnu tě, když si ty kalhoty nevezmeš. Vytahuji z batohu lahev kořalky, kterou jsem koupil jako suvenýr domů, a podávám mu ji. Tak jedině jako výměnu. Vasyl se rozzáří, obejme mě, poplácá po zádech a každý se svým dárkem běžíme na svůj vlak – Vasyl na východ, na frontu, já na západ, domů.

Teď už bych měl konečně vysvětlit, co jsem dělal na Ukrajině. Bylo by pro mě lichotivé napsat, že jsem tam měl nějakou misi, kterou jsem úspěšně splnil. A je pravda, že jsem kolegovi v práci, původem ze Lviva, který jako muž pod šedesát nemůže volně cestovat na Ukrajinu, a hlavně z Ukrajiny, posloužil jako poslíček s důležitým balíčkem. To ale byla spíš vhodná záminka, ve skutečnosti jsem byl především zvědavý. Ne snad jak vypadá bojiště, takový voyeur nejsem a taky jsem na to příliš velký srab, ale jak vypadá normální město v nenormální době. A Lviv mi učaroval.

Město, které má teď díky uprchlíkům z východu o polovinu víc obyvatel než před válkou, žije. Pravda, válka je tu cítit na každém rohu. Je tu spousta aktivních vojáků v uniformách i demobilizovaných bojovníků se zraněními, která nelze přehlédnout. Kostely, muzea i úřední budovy mají přízemní okna zakrytá pytli s pískem, aby v případě náletů posloužily jako improvizované kryty. Lviv je město soch a památníků, ty jsou však nyní všechny obestavěny lešením s drátěnou sítí, opět jako ochrana před bombovými útoky. Ulice, náměstí, obchody a restaurace jsou však plné lidí, město pulzuje životem. Jako by obyčejní Ukrajinci ukazovali Putinovi vztyčený prostředník – dělej si, co chceš, my budeme normálně žít.

Oleksander, příjemce balíčku, mi to později u piva vyložil. Přičichli jsme k volnosti a už pro nás není cesta zpátky. Vzpomněl jsem si přitom na Rusy nedávno zabitou ukrajinskou aktivistku Viktoriji Amelinu a její výrok: Jsme opilí svobodou, a to nám Putin nikdy neodpustí. Do Prahy se vracím s pocitem nadšení ze svobody, který jsem nezažil od sametové revoluce. A se zbrusu novým párem vojenských kalhot, které mi padnou jako ulité.