Opilí svobodou
Lviv, stánek před nádražím. Do odjezdu vlaku zpět do Prahy s přestupem v Přemyšlu mi zbývá půl hodiny, tak si dávám poslední kafe před cestou. Nádražní hala je plná vojáků vracejících se z dovolenky ve více či méně povznesené náladě. Jeden z těch více povznesených ke mně přistupuje. Vasyl. Ty? Pavel. Odkud? Z Čech. A Putin u vás dobrej? Ne. Správně, je to hajzl a pederast. Vasyl sahá do vojenské torny a vytahuje zbrusu nové maskáčové kalhoty. Ber, dárek. Nemůžu, budeš je potřebovat. Mám jiný, ber. Fakt nemůžu. Vasyl vytahuje z opasku bodák. Víš, co je tohle? Jo, nůž. Píchnu tě, když si ty kalhoty nevezmeš. Vytahuji z batohu lahev kořalky, kterou jsem koupil jako suvenýr domů, a podávám mu ji. Tak jedině jako výměnu. Vasyl se rozzáří, obejme mě, poplácá po zádech a každý se svým dárkem běžíme na svůj vlak – Vasyl na východ, na frontu, já na západ, domů.
Teď už bych měl konečně vysvětlit, co jsem dělal na Ukrajině. Bylo by pro mě lichotivé napsat, že jsem tam měl nějakou misi, kterou jsem úspěšně splnil. A je pravda, že jsem kolegovi v práci, původem ze Lviva, který jako muž pod šedesát nemůže volně cestovat na Ukrajinu, a hlavně z Ukrajiny, posloužil jako poslíček s důležitým balíčkem. To ale byla spíš vhodná záminka, ve skutečnosti jsem byl především zvědavý. Ne snad jak vypadá bojiště, takový voyeur nejsem a taky jsem na to příliš velký srab, ale jak vypadá normální město v nenormální době. A Lviv mi učaroval.
Město, které má teď díky uprchlíkům z východu o polovinu víc obyvatel než před válkou, žije. Pravda, válka je tu cítit na každém rohu. Je tu spousta aktivních vojáků v uniformách i demobilizovaných bojovníků se zraněními, která nelze přehlédnout. Kostely, muzea i úřední budovy mají přízemní okna zakrytá pytli s pískem, aby v případě náletů posloužily jako improvizované kryty. Lviv je město soch a památníků, ty jsou však nyní všechny obestavěny lešením s drátěnou sítí, opět jako ochrana před bombovými útoky. Ulice, náměstí, obchody a restaurace jsou však plné lidí, město pulzuje životem. Jako by obyčejní Ukrajinci ukazovali Putinovi vztyčený prostředník – dělej si, co chceš, my budeme normálně žít.


Oleksander, příjemce balíčku, mi to později u piva vyložil. Přičichli jsme k volnosti a už pro nás není cesta zpátky. Vzpomněl jsem si přitom na Rusy nedávno zabitou ukrajinskou aktivistku Viktoriji Amelinu a její výrok: Jsme opilí svobodou, a to nám Putin nikdy neodpustí. Do Prahy se vracím s pocitem nadšení ze svobody, který jsem nezažil od sametové revoluce. A se zbrusu novým párem vojenských kalhot, které mi padnou jako ulité.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Demonstrace Stojíme za kulturou
Stovky studentů uměleckých oborů a zástupců kultury ve středu na pražském Malostranském náměstí protestovaly proti plánovaným škrtům v rozpočtu ministerstva kultury. Akci Stojíme za kulturou! před jednáním poslanců o závěrečném, třetím čtení návrhu státní rozpočtu pro letošní rok svolali studenti uměleckých vysokých škol, kteří tu také vystoupili se svými projevy.
Den lidových krojů v Poslanecké sněmovně
Sněmovnu v úterý ovládl folklor. Několik desítek poslanců dorazilo do dolní parlamentní komory v lidových krojích ze svých regionů. Akce nazvaná Den lidových krojů se konala potřetí. Letos ji doprovází výstava lidových krojů i ze Slovenska, Polska a z Maďarska. Poslanci se sešli ve Dvoraně v jedné z vedlejších sněmovních budov, kde výstavu zahájili. Následně se vydali průvodem přes Malostranské náměstí a Sněmovní ulicí slavnostním vchodem do hlavní sněmovní budovy. V sálu Státních aktů pak vystoupily taneční soubory z Česka, Slovenska, Polska a Maďarska.
Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) se oblékl do kroje z Bystřice pod Hostýnem. Lidové kroje podle něho patří k národnímu dědictví. "I když je většina z nás už běžně nenosí, tak k nám prostě patří," řekl Okamura. Iniciátor Dne lidových krojů ve sněmovně, nynější předseda zahraničního výboru Radek Vondráček (ANO) podotkl, že letošní akce naplňuje motto Evropské unie o jednotě v růzností. "Naše kroje jsou symbolem našich kořenů, našich tradic naší identity," uvedl.
"Náš národ není velký počtem lidí, není velký rozlohou země. Ale jsme obří, co se týče rozmanitosti, kultury, tradic i krojů," řekl ministr kultury Ota Klempíř (za Motoristy), jenž dorazil v kyjovském kroji. Akce podle něho setřela rozdíly mezi koalicí a opozicí, což je stav, který by měl podle ministra vydržel déle než jedno odpoledne.



















