To, co zůstává navždy

V roce 1969 NASA postavila lunární modul pro přistání na Měsíci – omylem až příliš malý na to, aby se do něj vešel kosmonaut Neil Armstrong. Bylo tedy potřeba najít kluka, který má dobré známky z tělocviku i vědy, vydržel by trénink astronautů a modul za dospělé vyzkoušel. Zrodila se supertajná mise Apollo 10 a ½. To není začátek konspirační teorie o letech do vesmíru, kterou by radostně rozvíjely excentrické postavy raných filmů amerického režiséra Richarda Linklatera, ale fantazie desetiletého kluka z texaského Houstonu v Linklaterově nejnovějším snímku, animovaném Apollo 10 a ½: Dítě kosmického věku, který je k vidění od začátku dubna na Netflixu. Jedna z vůdčích osobností americké nezávislé scény se v něm vrací do svého vlastního dětství a vypráví o tom, jaké to bylo vyrůstat s NASA, vesmírnými lety a sny o skvělé budoucnosti na dosah za plotem. Staví k sobě dvě věci podobně epických rozměrů – vnitřní svět dětství a úsilí dobýt svět vnější. Téma ani formát animovaného filmu by neměly nikoho mást: Linklater nenatočil film pro děti, ale film o chuti, vůni, zvucích a emoci dětství jako neopakovatelného momentu existence chycené ve vzpomínkách.

V jeho případě navíc i vzpomínkách na Ameriku šedesátých let plnou idealismu, rozrůstajících se předměstí a vzrušující popkultury, v jejímž centru stála televize s pořady jako Star Trek…