Dopisy
Můžeme mít český Oxford?
Respekt 26/2020
Jakožto spíše mladší člen akademické obce (doktorát 2008), s roční zkušeností ze zahraničí, nicméně stále působící na svojí alma mater, kde jsem i studoval (UK), mám dvě poznámky:
- Nemožnost srovnávat publikační činnost. Mezinárodně ano. Ale problém je mezioborově. Má to natolik specifické podmínky a tradici, že je to velmi těžké a ne vždy je to dobře v „kafemlejnku“ zohledněno. Nejenže nelze dobře srovnávat mezi humanitními a přírodovědnými obory. Ono to ale nejde jednoduše ani třeba v rámci fyziky. Obory jako geofyzika nebo částicová fyzika mají naprosto rozdílné publikační „normy“. Astrofyzika, fyzika pevných látek… – někde je úspěch mít jeden dobrý článek ročně, jinde ani s deseti nejste žádná „hvězda“.
- Potřeba spolupráce. Dozvěděli jsme se na naší katedře, že hodnocení publikovaných článků se změní, a najednou je nám doporučeno nepublikovat články s více než deseti autory. Až doteď to problém nebyl. Vše souvisí s obrovskými autorskými týmy (např. kolem CERN experimentu), chrlícími mnoho článků, které jsou potom neporovnatelné s publikačním výkonem jiných pracovišť. Jenže až doteď jsme naopak byli vyzýváni k větší otevřenosti světu, navazování spolupráce, neuzavírání se v českých „ulitách“. Člověk tedy naváže spolupráci, přizve k většímu článku několik dalších spoluautorů z různých zemí – a najednou je mu vyčteno, že z takového článku nebude mít katedra tak velký profit! Smutné.
Všichni si stěžují, že se stále mění pravidla, zákony, normy – jak vidíte, i ve vědě je to podobné.
Petr Zasche
O zlé knize o Kunderovi
Respekt 29/2020
Z knihy Jana Nováka Kundera. Český život a doba si odnáším stejné pocity jako ty vyjádřené v komentáři Erika Taberyho. Pouze bych chtěl rozšířit pohled na důvody, proč kniha obsahuje detaily o historii a způsobu života v Česku za vlády komunistů, jež dle literárního vědce Petra A. Bílka mají být českému čtenáři známé. Mimo to, že v žádném případě to pravda být nemůže, ze své mnohaleté osobní zkušenosti vím, že určitě nejsou známé čtenářům v zahraničí, tedy ani ve Francii, Německu či USA, kam zřejmě tato kniha v překladu zamíří. V to velmi doufám! Osvětu od zkušených národů ty nezkušené zcela jistě potřebují. My se také od nich učíme.
Pavel Veleba
Lidský faktor na kolejích
Respekt 30/2020
Patřím mezi obdivovatele silných mašin na kolejích, s vnukem dovedu strávit i pár hodin v muzeu mašinek třeba ve Žďáře nad Sázavou, četba o vynálezcích parních strojů patřila mezi mé první a nejmilejší knížky.
K dráze jsem měl vždy respekt, a i když jsem železničářských služeb přestal před mnoha lety využívat, jejich ctitelem jsem stále zůstával. Třeba už jen jako předčitatel pohádek o mašince Tomášovi. Naposledy mě nadchla groteska o kocouru Garfieldovi, kde tento všehoznalý kocour, aby zachránil svého kamaráda Odieho, vnikl na obrovském nádraží do dispečerské místnosti a postupně zastavil a obrátil zpět asi desítku rozjetých vlaků, jen aby Odieho vysvobodil.
Úžasné, ta dokonalá technika a možnosti na dnešní dráze! Na dnešní už vlastně ani ne, ten film je dosti starý. A u nás taky ne. Naopak, kvůli posledním příhodám, bohužel ne pohádkovým, se nám smějí dítka až kdesi v Bangladéši. Říkají, jak je možné, že v zemi, kde mají tvůrce světově proslulých počítačových her a jedinečných zabezpečení počítačů, si nedovedou poradit s obyčejným drážním systémem. Jak je možné, že v době chytrých telefonů, navigací všeho druhu, wi-fi v každém autě nechávají dráhy na holičkách strojvedoucí a svalují veškerou odpovědnost za současné havárie na ně. Unavené a utahané lidičky, jejichž profese se dá co do výkonu přirovnat k podmínkám neskonale lépe placených pilotů dopravních letadel! Je mi líto postižených pasažérů, je mi líto strojvedoucích. A vůbec mi není líto užvaněného ministra, který dostal post a příležitost se předvést, což se mu ale hrubě vymklo z rukou. A to jsem ještě nedávno horoval pro vysokorychlostní tratě skrz republiku! Zapomeňme na to. To raději kanál Dunaj–Odra–Labe!
Ing. Jan Vencálek, Němčičky
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
V burce i do nemocnice
Tři zprávy ze světa patriarchátu
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.
Pitva jednoho přátelství: Učíme ženy, aby se porovnávaly a předháněly