Mým úkolem je shodit vázu s květinami a rozlít vodu po stole

Pro letošní sezonu jste se stal rezidenčním skladatelem České filharmonie, ale zajímá mě vaše jiná spojitost s českou hudbou. Vím, že pro vás během dospívání bylo osudové setkání s tvorbou Ireny a Vojtěcha Havlových. Sestra vám prý z cest po Evropě přivezla jejich album. 

Byla na studentské výměně v Kodani, kde je viděla hrát na ulici, a učarovali jí natolik, že si od nich koupila vinyl Háta H – jejich klasiku. Sestra je dnes významná choreografka a tanečnice. Věnuje se modernímu tanci a sám jsem pro ni v začátcích skládal hodně hudby. A když na začátku devadesátých let studovala, tančila na každou skladbu z té desky. Tehdy jsem hrál Bacha, učil jsem se skládat – a tvorba Havlových pro mě byla portálem do úplně jiného světa, který obsahoval vlivy hudby renesanční, východní i lidové. Otevřeli mi mysl podobně jako tvorba Steva Reicha. 

Dokonce jste pak prý se sestrou za Havlovými vyrazili do Prahy? 

To bylo zhruba v roce 1996. Bylo mi devatenáct a chtěli jsme je najít stůj co stůj. Pídili jsme se po nich v jazzovém klubu, kde se prodávaly jejich desky. Bylo to v době před e-mailem, internetem i mobilními telefony. Kolovaly zvěsti, že žijí za Prahou, ale možná jsou na cestách po Indii, kam často jezdili. Nakonec jsme nebyli úspěšní, ale aspoň jsme si koupili jejich dvě další alba. Nicméně tím ten příběh neskončil: kolem roku 2005 mě napadlo, jestli není s Havlovými něco nového, a podíval jsem se na internet.