Tak jo!

Svatba se mě odjakživa netýká. Tolik zařizování pro jeden marnivý den s padesátiprocentní úspěšností. Na každé svatbě se proto házení květiny nevěstou demonstrativně vyhýbám. I přesto mám o zásnubách romantickou představu. Ke spontánní žádosti o ruku se partner rozhodne po dlouhé přípravě a partnerku svým dotazem překvapí na tom nejkouzelnějším místě. Oba září osudovou láskou a hormony štěstí jim stříkají z uší. Mám ale dojem, že žádosti o ruku předchází spíše mnohaleté hučení do partnera, s náznaky násilí a výhrůžek, případně osudový pohlavní styk. A tak pro jistotu příteli znovu a znovu opakuju, že svatba je zbytečná.

Mateřské hormony mi ale popletly hlavu. O svatbě začínám přemýšlet. Proto s Michalem na toto vděčné téma rozvíjím konverzaci. Myslím, že by měl být iniciátorem, ale nevypadá to nadějně. Vysvětluje mi, že svatba je naprosto zbytečná záležitost. „To jsi koukala na ňákej romantickej film?“ Chápu to, mnohem zásadnější okamžiky už máme za sebou. Dva rozchody. Dva porody. Podepsaný papír společné štěstí nezaručí. I přesto se myšlenek na svatbu nemůžu zbavit.

Potřebuju přetvořit svůj individualismus do konceptu rodiny. Už si nechci dokazovat nezávislost. Jako máma dvou dětí bych se ráda přestala porovnávat s Michalem a jeho pracovním nasazením. Mám pocit, že mi manželství pomůže. Mé já, kdysi tak sebejistě propagující protisvatební ideologii, se během pár dětí proměnilo na obsedantně-kompulzivní osobu s patologickou potřebou být požádána o ruku. Michal to netuší. Jen kamarádky vědí a radí decentně naznačovat a čekat. Žádat o ruku má totiž muž. To je jasné. Vynucovat si ale nic nechci.

Přesvědčím samu sebe, že první krok můžu udělat sama, navíc podle svých představ. A blíží se naše výročí. Sedm let ode dne, kdy jsme se poznali. Potřebuju zjistit, na čem jsem. A tak se zeptám.

Zařizuju hlídání, odsávám mléko a psychicky se připravuju na všechny možné konce. Vyrážíme do restaurace na břehu Vltavy. Rande nám jde skvěle, ještě jsme nezapomněli být jenom spolu.

Můj recept na žádost o ruku? Trocha nostalgie a symboliky v kombinaci s teplotním šokem a adrenalinem. Před sedmi lety jsme se potkali na Žofíně a na prvním lednovém rande jsem ho přinutila ke koupeli ve Vltavě. Dnes to bude v podobném duchu. Michal bez námitek zatáčí na Veslařský ostrov, kam ho vedu. Otužováním tam utužíme náš vztah. „Vykoupeme se? Jako kdysi?“ Bez rozmýšlení, protože jinak to nejde, lezu do vody. Michal za mnou. Po pár tempech vylézám s drkotajícími zuby na břeh. Je lehce pod nulou. Třesu se nervozitou a zimou u hromádky oblečení, pomalu se oblékám a hledám ten správný okamžik. Stále není. Na hlavu si nasazuju Michalův dárek z Nepálu, čepici. Má odstáté uši, červený chomáč vlasů, černé oči a čumák. Teď je to ono. Rychle si před něj kleknu. „Vezmeš si mě?“ „Jako vážně? Tak jo!“ náramek přátelství, který jsem upletla s novorozencem na klíně. Vážu mu ho kolem ruky.

Jsem vděčná za jeho reakci. Je překvapený a září láskou. Snažím se mu vysvětlit svůj stav mysli a všechny obavy. „Ale vždyť máme děti.“ „Jenže já si myslela, že svatbu nechceš.“ „S tebou udělám výjimku.“ „Neplánoval jsi mě taky požádat o ruku?“ „Tak za dva roky, někde na pláži.“ Uf. Dobrý. To bych nevydržela. „A nemáš pocit, že jsem ti sebrala tvou mužskou roli? “ „Ne. Je to super!“

Pomalu vyrážíme domů, držíme se za ruce a na každém kroku se objímáme. Dopadlo to pohádkově a teď už nezbývá nic víc než si odbýt svatbu a vydržet spolu až do smrti. A i přesto, že se mě svatba odjakživa netýká. Můžu konečně začít chytat ty svatební kytky.

Tereza Volfová,

zubařka na mateřské a blogerka