Občan rukojmím státu
Stoletý příběh české měny připomíná, kolikrát se úspory lidí rozplynuly jako pára nad hrncem
Dějiny Evropy uplynulých 100 let definovaly tři války – první, druhá a studená. Válka je přitom nesmírně drahá, „živí se“ vysokými daněmi, nucenými půjčkami, tištěním a znehodnocováním peněz. Úzká menšina na ní dokáže vydělat, ostatní spíše ožebračuje. V hojné míře se o tom během uplynulých 100 let mohli přesvědčit i Češi a Slováci. Války totiž ještě dlouho po svém konci určovaly i „hodnotu“ měny, kterou platili.
Vznik Československa nebyl chaotickou akcí. Ministr financí Alois Rašín jako jeden z klíčových „mužů 28. října“ měl poměrně dobře promyšlený scénář – neuvažoval jen jako finančník, ale i jako politik. Silná a stabilní měna měla podle něj podpořit vnímání Československa jako ostrůvku stability uvnitř neklidné střední Evropy, která se složitě vyrovnávala s důsledky dezintegrace velkého rakousko-uherského trhu. Měnová stabilita byla v prvních poválečných letech stejně důležitá jako silná armáda nebo spolehliví spojenci.
Rašín musel nejprve novou měnu vytvořit a oddělit ji od staré, rakousko-uherské. Běžný občan si toho všiml na jaře 1919 při kolkování a stahování starých bankovek. Nové koruny mu sice úředníci vyměnili v poměru jedna ku jedné, ale třetinu peněz si při výměně „ponechali“ jako nucenou půjčku s jednoprocentním úrokem, kterou pak stát v dobách konjunktury v druhé polovině dvacátých let postupně splácel. Jak podotýká ekonom František Vencovský, Rašín se tak pokusil z oběhu stáhnout inflační, nekryté peníze, které si během války státy tiskly, aby jimi…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
