Do zorného pole vstupují tři šedá vlčata, jedno začíná hrabat tlapami v písčité půdě, čenichem ji rozhrnuje, občas vzrušeně povyskočí – nejspíš zkoumá brouky, mravence nebo jinou havěť. Záběry nepocházejí z fotopasti někde na Sibiři nebo v Kanadě, ale na Českolipsku. Na YouTube má video pořízené Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR úspěch. Není divu – pomyšlení, že tohle štěně nemá doma plnou misku, očkovací průkaz a pod kůží čip, že nikdy nepoznalo obojek, a zachová-li mu osud přízeň, bude celý život poslouchat maximálně jiné vlky, je vzrušující.
Jako děti nás strašili v pohádkách, četli jsme o nich v knihách Jacka Londona. V Pánovi prstenů vlci jedné zvlášť tuhé zimy překročili zamrzlou řeku Brandyvínu a vpadli do Kraje. A totéž se děje právě teď: nížinní vlci z východu překročili Odru a Vislu, užívají si německou pohostinnost a ze severu se šíří do Čech. Zároveň z jihu přichází alpská populace, ze Slovenska populace karpatská.
Na stopy vlka lze už narazit nejen v pohraničních horách včetně třeba Jizerek, chráněné šelmě se daří i v celkem hustě osídlených oblastech. Vlk je sice plachý, ale také přizpůsobivý, zvědavého tuláka lidé zajímají a snadno se naučí v jejich blízkosti žít. Že potřebuje hluboké lesy, je podle odborníků jen mýtus. S výjimkou některých chovatelů stád a myslivců se přitom česká veřejnost k vlkům, kterých u nás teď žije několik desítek, zatím staví…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
