Prasečáci v Letech
Připustí si Češi včas, co provedli? Nebo se sunou k dalšímu táboru?
Tábor v Letech u Písku není pro českou společnost a její politickou reprezentaci ani po 78 letech od svého vzniku vyřešenou otázkou. Je to nepochybně proto, že jde o tábor vymyšlený ještě před německou okupací, postavený českýma rukama v režii českých protektorátních úřadů, které teprve zpětně dostaly ke své akci svolení od nacistického protektora.
Tábor vznikl jako trestní a byl určený lidem bez rozdílu původu. V prosinci 1942 se jej ale nacisté rozhodli změnit na koncentrák provozovaný jako součást plánu na průmyslové vyvraždění Romů. Jako ostraha tábora před odvozem do plynových komor v Osvětimi dál působili Češi.
Českou organizaci a dozorčí péči přitom nepřežilo 330 ze třinácti stovek vězněných lidí. Většinu mrtvých – celkem 241 – tvořily děti. Po válce byl pak zdejšími soudy za romský holokaust odsouzen jediný člověk – Rom, který v Letech dělal vězeňského kápa. Čeští velitelé koncentráku a jeho dozorci vyvázli „pro nedostatek důkazů“ bez trestu.
To všechno jsou samozřejmě dost výbušná fakta, která by si zasloužila celonárodní reflexi. Ta za komunismu nemohla proběhnout, protože propaganda nechtěla připustit jinou pozici Čechů v době okupace než pozici obětí, případně nositelů vzdoru. Kvůli snazšímu zapomnění byl na místě koncentráku postaven v sedmdesátých letech velkochov prasat.
Nepoměřovat utrpení
Po pádu totality začalo mlčení zvolna praskat, a většina Čechů se tak vůbec poprvé dozvěděla o protektorátních zločinech svého etnika. O věci se tu a…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
