Tato rubrika milého Respektu zřejmě mele z posledního, když se obrátila i na mě, provařeného skandalistu, který během kariéry hudebního kritika v dávné Melodii rozhodně nesjednocoval, jak zní představa o poslání muže na Hradě, ale vždycky polovinu národa recenzemi rozběsnil.
Ale pozor. Ke kandidatuře mám kvalifikaci! Veřejnost zřejmě pozapomněla, že jsem od června 1990 do rozpadu federace působil v sekci vnitřní politiky v Kanceláři prezidenta republiky Václava Havla, takže něco málo o fungování toho úřadu vím. Nikdy nepřestanu být osudu vděčný, že jsem směl být kolegou lidí formátu Pavla Tigrida, Ivana Medka, Jiřího Křižana, Ladislava Kantora, Věry Čáslavské, Oldřicha Černého, Miroslava Macáka, Michaela Žantovského, Petra Oslzlého či Karla Schwarzenberga. Takže bych v první řadě navázal na dávnou skvělou dělnou atmosféru a pokračoval v betonování základních pilířů našeho státu, což je členství v NATO a v EU. A žádný Číňan ani Rus by mi do baráku nesměl páchnout.
Kdyby to jinak nešlo, zavedl bych dekrety.
Navíc, ještě předtím, než se vydal na cesty po vlasti Michal Horáček, taky jsem opět začal po zemi jezdit s poslechovými pořady. Mluvím s lidmi, znám jejich životní trápení, jen jim otevřeně říkám, že bych pro ně nemohl na rozdíl od slibotechen minulých prezidentů udělat nic. Ať se sami snaží! A k tomu hraji na výjezdech Herky, Zrní, Milli Janatkovou, Vlastu Třešňáka, Benjamina Clementina, Leonarda Cohena či nové Rolling Stones a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
