0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě4. 6. 20164 minuty

Dítě na peroně

Aleš Pokorný

Budím dceru Josefínu před sedmou hodinou. Obvyklé ranní kňourání se dnes nekoná, atmosféra velkého dne zjevně působí jako ustalovač nálad. Ve svých čtyřech letech vyráží na první samostatnější průzkum velkého světa. S trochou nadsázky je pětidenní školka v přírodě malým krokem pro její nožičky, ale pořádným skokem pro duši.

Poctivě jsme se věnovali mentální přípravě na samostatné bytí, ještě poctivěji jsme vybírali sadu plyšáků a jiných životních souputníků. Jelikož se jejich nominace na poslední chvíli ještě měnila, musí místo do kufru do batůžku na záda. Chudák žabák už na něm visí zvenku.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

V předchozích dnech jsme prošli výšinami těšení i slzavými dolinami pochybností. Vesměs cizí kolektiv postrádá rozměr známého přístavu, kde by se Pepi mohla opřít o svoje kamarády. I proto k tomu přistupujeme s oboustranným respektem. Nečekanou oporou v motivaci byla mladší sestra Emilka, která vztekle vyvádí, že se nemůže na výpravu přidat. Holky se loučí ve dveřích, poslední pusa mámě a vyrážíme trojskou kotlinou k autobusu.

V ranním jarním vzduchu se hašteří straky, pyšně si vykračujeme ruku v ruce. Drobné nožičky se snaživě mrskají, velká plyšová hrouda na zádech poskakuje. U metra míříme nejprve pro pondělní Respekt. Je to můj letitý rituál, kvůli kterému odolávám všem nabídkám na předplatné, dobrý start do nového týdne zkrátka nelze vyměnit za pohodlí nebo výhodnou cenu.

Moje nedočkavost mi dává na okamžik zapomenout i na malého souputníka, probere mě z ní až varovné zakňourání před rozjetým eskalátorem. Zvládneme i tenhle krok a do dveří metra vbíháme na poslední chvíli. Pepi si hledá srdnatě místo v hustém podrostu lidských nohou. Upocená ručička se křečovitě drží mojí dlaně, takhle nějak se asi tonoucí stébla chytá.

Nechte děti lézt na stromy, hlásá titulek rozhovoru, který mě v časopise zaujme. Včera jsme na zahradě zažili, jaké to je šplhat po větvích. A vida, dnes ráno se o tom „píše v novinách“. Že by další doklad civilizace utržené ze řetězu selského rozumu? Všeobjímající strach z větší či menší bolesti nás zahnal do kouta bezradnosti, kterou nálepkujeme jako bezpečí. Vytoužený stav „bez péče“ jako důsledek víry, že se o nás někdo jiný postará: stát, vyhláška, bůh, štěstěna…?

Z přemítání mě probere proud lidské masy, která nás vytlačí na Wilsonovo nádraží. Stisk ruky sílí úměrně tomu, jak se blíží chvíle, kdy se naše cesty na týden rozdělí. Na místě srazu čeká několik dětských skupin a téměř se mně – omylem – podaří udat dceru v kolektivu jiné školy. Situaci řeší až protesty evidentně starších dětí, že to mrně mezi ně asi nepatří.

Ruch před pokladnami narůstá, konečně nacházíme naši školku. Chumel dětí ještě pod dohledem rodičů je hodně neposedný organismus. Už teď se skláním před odhodláním učitelů vyrazit vlakem s tímhle mnohonohým živočichem na týden pryč.

Spěcháme na peron, kde nevyhnutelně přichází moment rozloučení. Jako poslední překvapení vtisknu Pepince do dlaně kamínek, který si včera připravila. Budu na tebe myslet, pusinko, bude to dlouhých pět dnů. Rodičovské polibky mlaskají, mobily fotí, ruce mávají.

Když vlak odjede, všimnu si, že na peronu naproti nám stojí drobný pán. Jedno děcko v náručí a za ruku drží holčičku, o něco starší než naše Pepi. U nohou mu leží starý kufr a taky pár květin. Čekají na vlak do Londýna a z jejich smutných bronzových pohledů je jasné, že zpátky za týden nebudou. Přesto je potkalo nevýslovné štěstí, dnes tak samozřejmé právo na život. Respekt, sire Nicholasi!


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články