Vteřina poté
Věděli jste, že srdceryvné loučení rodičů s dětmi při odjezdu autobusu na školní výlet přijde dětem z dětských domovů absurdní, až směšné? Že je zásadní rozdíl, jestli dětský domov stojí uprostřed, nebo na kraji města (čím větší vzdálenost od centra, tím větší izolace)? Že rodinné vazby nemusí být to jediné, co dětem v dětských domovech chybí nejvíc?
Já o něčem takovém neměl ani tušení, dokud jsem si nepopovídal s partou mladých lidí, kteří prošli dětskými domovy a nedávno založili neziskovku Vteřina poté. Setkal jsem se s nimi díky vzpomínkové antologii Mé dětství v socialismu, kterou jsem vloni sestavil. Celý její výtěžek je určený na charitu a část z něj jsem se rozhodl věnovat právě jim. Tihle „absolventi ústavní péče“ se dali dohromady, aby díky svým zkušenostem pomohli dětem, které žijí v ústavech dnes, projevit svá přání a práva.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
