Úspěchy i omyly arabského jara

Neklid, který doprovází druhé výročí povstání na náměstí Tahrír, je jenom další a o něco křiklavější připomínkou toho, že se egyptská revoluce dostala na scestí. Znovu se objevuje názor, že arabské jaro nenaplnilo očekávání, dokonce je možné cítit jistou nostalgii po starém režimu. Arabští diktátoři, jakým byl například právě Husní Mubarak, však nemohli pokračovat ve svém vládnutí, aniž by nevyvolali ještě mnohem vážnější nepokoje – stačí se podívat do Sýrie. Události posledních dvou let na Blízkém východě nicméně podtrhují, že ústava je stejně důležitá jako volby a že v přechodném období je zcela zásadní, kdo stojí v čele země.

Jordánská opatrnost

Porovnejme si například Egypt a Jordánsko. Na počátku arabského jara se zdálo, že Egypt vyslyšel vůli lidu, jednoznačně se rozešel se svou tyranskou minulostí a umožnil zrození svobodného režimu. Na rozdíl od Jordánska, které reagovalo několika málo personálními změnami, sliby, že se situací bude zabývat, a zmínkami o reformách. Pak se však Egypt vydal nesprávnou cestou, zatímco Jordánsko udělalo několik moudrých rozhodnutí.

Zjednodušeně řečeno, Egypt dal přednost demokratizaci před liberalizací. Nejdůležitějším prvkem nového řádu se staly volby, jež legitimizovaly novou vládu, vedly ke zvolení prezidenta a k ratifikaci ústavy. Díky tomu se k moci snadno dostala nejlépe organizovaná síla v Egyptě, Muslimské bratrstvo, i když v prvním hlasování stálo za jeho kandidátem Muhammadem Mursím pouze 25 procent voličů. Bratrstvo také ovládlo proces tvorby nové ústavy. Dokument má mnoho nedostatků, včetně absence výslovné ochrany práv žen (v 85členném ústavním shromáždění byly jenom čtyři ženy), a užívá jazyk, který konzervuje tradiční „charakter“ egyptské rodiny. Oslabena je také ochrana náboženských menšin, které již dnes čelí pronásledování.

Některé články zakazují rouhání a urážky a v zájmu národní bezpečnosti povolují cenzuru. To dává vládě do rukou absolutní moc a Muslimské bratrstvo ji neváhá použít. Během šesti měsíců vlády Muhammada Mursího bylo za jeho urážku pronásledováno více novinářů než za téměř 30 let, kdy stál v čele země Husní Mubarak. V listopadu Mursí vyhlásil, že jeho prezidentské dekrety nelze zpochybnit soudní mocí.

V Jordánsku naopak král s přípravou voleb nespěchal (a byl za rozvláčné tempo často kritizován). Místo toho jmenoval radu, která měla za úkol navrhnout změny v ústavě. Její členové konzultovali s mnoha Jordánci i lidmi na Západě, jak politický systém země demokratizovat a jak do něj zapojit širší okruh obyvatel. V září 2011 pak byla schválena série důležitých změn. Některé pravomoci krále byly přeneseny na parlament, byla ustavena nezávislá komise pověřená organizací voleb a soud, který má dohlížet na ústavnost nové legislativy.

Komise nedávno poprvé splnila svůj účel. Volby bojkotovalo jordánské Muslimské bratrstvo s tím, že změny jsou pouze kosmetické a moc stále zůstává v rukou krále. K volbám se ale zaregistrovalo 70 procent oprávněných voličů a 56 procent se jich skutečně dostavilo, což je nejvyšší účast v celém regionu. Zvoleno bylo mnoho kritiků vládnoucího krále a vlády, 12 procent zvolených kandidátů tvořili islamisté. Díky kvótám stanoveným volební komisí tvoří také 12 procent nového parlamentu ženy. Král Abdalláh II. je stále posledním arbitrem moci, nový systém je však jasným krokem směrem ke konstituční monarchii.

Revoluce a evoluce

Podobnou cestou se vydalo také Maroko. V roce 2011 uzákonilo změny v ústavě. V následných volbách získala marocká Islamistická strana 107 parlamentních křesel z 395 a sestavila vládu. Její předseda Abdeliláh Benkirane sice energicky kritizuje Západ, zároveň ale jasně vystupuje na obranu práv menšin včetně Židů, kteří, jak poznamenal, žijí v Maroku po staletí a jsou nedílnou součástí země.

Dva největší demokratické experimenty arabského světa, Egypt a Irák, naneštěstí spojuje špatně zvolený postup. Obě země považovaly volby za důležitější než ústavu a hlas lidu nadřadily právům jednotlivců. Obě si zvolily do čela autoritáře s islamistickou minulostí, které liberální demokracie příliš nezajímá. Výsledkem byl vznik neliberální demokracie v Iráku a nebezpečí podobného systému v Egyptě.

Nejlepším modelem pro celou oblast však mohou být spíše obě malá království. Jordánsko i Maroko jdou opačnou cestou, provádějí uměřené reformy a liberalizují existující systém. Monarchie daly před revolucí přednost evoluci. Zatím se zdá, že je to lepší cesta. 

Autor je americký
politolog a publicista.

© 2013, Washington Post
Writers Group