Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Zůstat, nebo odejít

Rozchod Nadera a Simin je jedním z nejlepších filmů loňského roku

67A_R06_2012_n.jpg
67A_R06_2012_n.jpg

 

Miloš Forman se ve své autobiografii Co já vím? vyjádřil k tomu, co dělá dobrý scénář dobrým scénářem. Ve filmu podle něj musí každé slovo, každá reakce obsahovat psychologickou pravdivost. Pravda samotná ale nestačí: po chvíli začne nudit, divák proto musí být neustále překvapován něčím nečekaným a novým. Obě tyto premisy naplňuje měrou vrchovatou íránský snímek Rozchod Nadera a Simin režiséra Asghara Farhadiho.

67A_R06_2012_s.jpg
67A_R06_2012_s.jpg

Od svého loňského vítězství na Berlinale sbírá ceny, kde může, a nyní dorazil do českých kin. Intimní sonda do zákulisí rozpadu jednoho vztahu přerůstá v portrét celé rozpolcené a frustrované íránské společnosti s pnutím mezi muži a ženami na jedné straně a napětím mezi jednotlivými společenskými vrstvami na straně druhé.

 

Budoucnost v Íránu

Úvodní čtyřminutová scéna vtáhne diváka doprostřed děje. Kamera zabírá z čelního pohledu Nadera (Peyman Maadi) a Simin (Leila Hatamiová) u rozvodového soudce. Oba snášejí argumenty, proč jejich soužití nemůže být funkční. Simin chce odejít ze země do USA, aby zajistila sobě a jedenáctileté dceři lepší život, Nader nechce opustit svého otce v pokročilém stadiu Alzheimerovy nemoci. „Myslíte si, že děti v Íránu nemají budoucnost?“ zeptá se soudce. „Nechci, aby tu vyrůstaly za těchto okolností,“ odvětí Simin. „Za jakých okolností?“ táže se muž. Odpovědí je výmluvné mlčení.

Už začátek filmu tak nastoluje ústřední morální dilema, které řeší nejen středostavovští třicátníci v Teheránu, ale nepřímo také íránští filmaři: odejít, nebo zůstat? A když zůstat, tak za jakých podmínek má smysl v Íránu točit filmy? Teokratický režim režiséry perzekvuje, nejkřiklavější je případ Džafara Panahího, který byl předloni v prosinci přes protesty mezinárodní veřejnosti odsouzen k šestiletému vězení. Farhadi na festivalech raději obratně lavíruje: aby proti sobě nepopudil oficiální místa, prošpikoval sice snímek jinotajnými narážkami na potlačené „zelené hnutí“, jinak ale svůj film ponechal zcela apolitický.

V jádru rafinovaně vystavěného scénáře je vlastně třídní střet. Svět moderního, relativně bohatého páru se protne s radikálně odlišným světem zbožné chudé rodiny v situaci, kdy Nader po odchodu manželky ke tchyni shání pro svého nemohoucího otce ošetřovatelku. Razieh (Sareh Bayatová) má malou dcerku, tuhle práci by vlastně dělat neměla, protože jí to zakazuje víra, ale chce tajně vypomoci výbušnému manželovi Hodjatovi (Shahab Hosseini), nezaměstnanému truhláři naháněnému věřiteli. Razieh ovšem péči o starého muže z důvodů, jež jsou divákovi zpočátku utajeny, zanedbá, když odejde z domu a nechá ho připoutaného k pelesti postele. Nader na to přijde, rozzlobí se a nepřehledná strkanice mezi dveřmi vyústí v obvinění, že způsobil ženin pád ze schodů a následný potrat, což může podle íránských zákonů znamenat tři roky vězení.

Až v tento moment nabere plné obrátky syrové drama, v němž je každá postava přesvědčená o vlastní pravdě. Pohnutkám všech zúčastněných je velmi snadné rozumět, přestože s nimi často nelze souhlasit. Konflikt graduje, bariéry mezi postavami se prohlubují, což režisér invenčně zdůrazňuje tím, že mezi ně v záběrech často staví překážky v podobě oken nebo dveří. Původně docela banální roztržka Nadera a Simin už nejde urovnat tím, že se jeden z partnerů omluví, jak si toužebně přeje dcera Termeh (Sarina Farhadiová)

 

Jen v jednom jasno

Brilantní scénář by asi nevyzněl tak přesvědčivě, kdyby Farhadi se všemi herci nezkoušel už dva měsíce před natáčením: kolektivní cena za nejlepší herecký výkon z Berlína je namístě. Kamera navíc slídivě přibližuje exotická zákoutí rušného Teheránu a dokumentární autenticita umožňuje vžít se silněji do příběhu, který nutí diváka neustále aktivně se vztahovat k jednotlivým postavám a vymezovat se vůči jejich chování. Režisér totiž přistupuje k morálním dilematům svých hrdinů jako nezúčastněný pozorovatel a nestaví se na žádnou stranu konfliktu.

Svůj film označuje v rozhovorech za detektivku bez detektivů, vyšetřovatelem a případným soudcem má být podle něj publikum. Říká také, že ho víc baví vznášet otázky než přinášet jasné odpovědi. Je pravda, že po zhlédnutí drásavého snímku, jenž je jednoznačným favoritem nadcházejícího oscarového klání v kategorii „nejlepší cizojazyčný film“, má člověk jasno snad jen v jedné věci: lepších filmů loni moc nevzniklo. 

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte