Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Speciál

S Madeleine v rodině

Havlova globální přátelství a vřelé vztahy

havel_a_statnici03_n.jpg
havel_a_statnici03_n.jpg

Jeho spolupracovníky taková otázka mírně vyděsí – Václav Havel měl blízko k tolika globálním osobnostem, že by to vydalo na telefonní seznam. K některým měl však osobní vztah, jenž překročil protokolární zdvořilosti, ale který měl zároveň reálné politické dopady.

Dva hlavní rádci

Řadu pevných a dlouhodobých přátelství Václav Havel navázal hned v počátcích svého prezidentství. Ze začátku devadesátých let vynikají zejména dvě zásadní postavy: tehdejší německý prezident Richard von Weizsäcker a tehdy univerzitní profesorka a budoucí americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. V obou našel dosavadní disident rádce a průvodce světem vrcholné politiky, do něhož byl tak náhle vržen.

Reklama
Reklama

A to jak v čistě praktických otázkách: Weizsäcker mu pomáhal zařizovat první pracovnu na Pražském hradě, Albrightová mu radila, jak postavit a rozběhnout prezidentskou kancelář, nebo mu před řečí v Kongresu, kterou pronesl při první cestě do Spojených států v únoru 1990, najala „speech coache“, čili experta na pronášení projevů. „Coach to po dvaceti minutách vzdal, že to nemá cenu, a Václavu Havlovi i bez toho Kongres tleskal vestoje,“ telefonuje z Londýna Michael Žantovský, tehdy Havlův poradce, dnes český velvyslanec ve Velké Británii.

havel_a_statnici02_s.jpg
havel_a_statnici02_s.jpg

Tak v otázkách státnických: „Prezident Weizsäcker byl rádce a učitel, provedl ho některými delikátními dobami,“ říká další spolupracovník, někdejší prezidentův mluvčí Ladislav Špaček. Právě do Německa se Václav Havel tři dny po svém zvolení vydal na svoji vůbec první zahraniční cestu a zásluhu na tom měla také otevřenost německého prezidenta k ne zcela standardním postupům. Cesta se totiž začala dojednávat v době, kdy Havel ještě ani neměl vystavený diplomatický pas – spěchalo se mimo jiné také proto, že se obával pozvánky z Moskvy, kterou by jen obtížně odmítal.

A díky Weizsäckerovu osobnímu dopisu se Havel pustil i do klíčové, ale ožehavé otázky česko-německých vztahů: poválečného odsunu sudetských Němců. Byl to totiž právě německý prezident, kdo Havlovi doporučil vstřícný postoj k vyhnaným sudetským Němcům, který vyvrcholil v jeho pozdější omluvu za tento nehumánní akt. Podle Špačka s německým prezidentem Havel konzultoval i další diplomaticky citlivé otázky, jako třeba jak se zachovat k tehdejšímu rakouskému prezidentovi Kurtu Waldheimovi, který se kvůli své pochybné válečné minulosti ocitl v mezinárodní izolaci. Když Weizsäcker odcházel z prezidentské funkce, Havel mu věnoval vzácnou historickou mapu.

S Albrightovou zůstal Havel v těsném kontaktu (často si telefonovali) až do své smrti a byli si tak blízcí, že se navzájem přijali do svých rodin. V prvních letech patřila Albrightová do okruhu nejbližších Havlových spolupracovníků a byla například klíčovou „průvodkyní“ při zmiňované první americké cestě. „Kromě dalšího je spojovalo i vědomí společné odpovědnosti za to, aby se napravily křivdy minulosti, aby se probudilo špatné svědomí Západu,“ vysvětluje další bývalý spolupracovník, slovenský sociolog Martin Bútora. Právě tomuto sdílenému pocitu odpovědnosti Madeleine Albrightové a Václava Havla je pak přičítáno relativně brzké přijetí Česka do NATO a dalších západních struktur.

havel_a_statnici03_s.jpg
havel_a_statnici03_s.jpg

Americe s láskou

Za hranice tradičních státnických styků šel Havlův vztah hned se třemi americkými prezidenty: Georgem Bushem otcem i synem a Billem Clintonem. A to navzdory tomu, jak byla tato trojice rozdílná v povahách i politické příslušnosti. Bush senior přijel v listopadu 1990 do Prahy a procházel se s Havlem po Václavském náměstí, byť jeho ochranka si rvala vlasy. „Administrativa byla ostře proti, nikdo nevěděl, co se tady ještě může stát, ochrana nemohla být dostatečně zajištěna,“ vzpomíná Ladislav Špaček. „A Václav Havel mu za to byl velmi vděčný. A celá rodina Bushova byla k němu velmi přátelská.“ V dalších letech pak Bushe několikrát navštívil v jeho sídle v Kennebunkportu v Maine.

Přirozený most k Billu Clintonovi vytvořila Madeleine Albrightová, kterou si Bushův nástupce vybral jako svoji ministryni zahraničí. „Měli vřelý vztah, bylo to vidět třeba na tom, jakým způsobem Clintonovi vybíral dárek,“ říká Michael Žantovský. Saxofon, kterým amerického prezidenta obdaroval při jeho návštěvě v roce 1994, totiž vybíral osobně a dlouze a pečlivě. A Clinton mu pak oplácel třeba tak, že na podzim 2001 přijel do Prahy na Havlovo osobní pozvání na Forum 2000. „Tehdy jsme vůbec nečekali, že by mohl přijet. Bylo měsíc po 11. září, všechno se rušilo,“ vzpomíná Oldřich Černý, ředitel Nadace Forum 2000. „A přece Clinton skočil do letadla a přiletěl.“ A u Bushe mladšího pevné vazby pokračovaly, na svoji vůbec poslední zahraniční cestu ve funkci se Havel vydal na podzim 2002 právě do Spojených států. A vzájemné kontakty se nezpřetrhaly ani po jeho odchodu z funkce. Během dvou amerických návštěv, kdy Havel pracoval na vzpomínkové knize Prosím stručně a divadelní hře Odcházení, Havlovi s Bushovými často večeřeli.

havel_a_statnici01_s.jpg
havel_a_statnici01_s.jpg

Další samostatnou, ovšem značně obsáhlou kategorii tvoří lidé, které nelze zařadit mezi klasické politiky či státníky. Z této skupiny jednoznačně vyčnívá dalaj­lama, s nímž jej podle jeho spolupracovníků kromě jiného mocně spojoval také osud bojovníků proti totalitní moci. Není pochyb o tom, že tibetský duchovní vůdce jezdil tak často do Prahy také kvůli svému osobnímu příteli Havlovi. „Měli velmi blízký, velmi zvláštní vztah – nepotřebovali ani moc mluvit,“ říká Martin Bútora.

U řady dalších osobností pak měly kontakty nejrůznější podoby, které příliš za oficiální hranice nešly. Nikoli osobní vazbu či absolutní názorové souznění, ale velký vzájemný respekt například sdílel s bývalou britskou premiérkou Margaret Thatcherovou. Francouzskému prezidentu Françoisi Mitterrandovi zase Havel nikdy nezapomněl neústupnost, s jakou s ním rok před revolucí v Praze coby s nepřítelem státu posnídal.

V souladu s českou tradicí pak měly speciální podobu vztahy s ruskými politiky. Například po návratu z první cesty do Spojených států zamířil prezident do tehdy ještě Sovětského svazu a na schůzku s Michailem Gorbačovem vzal dýmku, kterou mu v USA věnoval jeden indiánský náčelník. Nabídl sovětskému prezidentovi, aby si ji spolu zakouřili jako „dýmku míru“. „Řekl mu: měli jsme některé rozdílné názory a bolestné momenty v historii, ale měli bychom to symbolicky uzavřít,“ cituje Michael Žantovský. „Na to Gorbačov odpověděl, že nekouří, a žádná dýmka míru se nekonala.“ Byť si tehdy spolu symbolicky nezakouřili, po Havlově smrti mu Gorbačov jako „státníkovi trvale oddanému nejvyšším humanistickým hodnotám“ projevil úctu v kondolenčním dopise. Skutečně mrazivé vztahy, které měl těsně před odchodem do prezidentské penze s tehdejším ruským prezidentem Vladimirem Putinem, ovšem přetrvaly až doteď. Současný premiér Putin na rozdíl od Gorbačova smrt Václava Havla nezmínil ani slovem.

Vrátit se zpět na rozcestník textů k 80. výročí narození Václava Havla

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte