rozhledny.jpg
rozhledny.jpg


75A_R30_2011.jpg
75A_R30_2011.jpg

Jen za posledních pět let přibylo v Česku přibližně šedesát vyhlídkových věží, ve výstavbě je zhruba desítka dalších. Staví obce, města i soukromá osoba si u sebe na zahradě občas postaví vyhlídku. Ladislav Dobeš svou rozhlednu dostavěl zrovna minulý týden: „Jaký to je pocit? Úplně špičkový.“ Pan Dobeš sedí na mezi s hlavou zakloněnou a pozoruje kamennou věž, z níž před pár hodinami dělníci sundali lešení. Před osmi lety jeho žena načrtla první nákres, jak by asi věž mohla vypadat. Kamenná, jako z raného středověku, stavby z kamenů má pan Dobeš rád. Osm let také vozil materiál ze starých domů a čekal, až přijde jeho chvíle. „Osm let jsem chodil kolem tady toho místa, říkal si bude tu, nebude tu. A teď ji tu vidím,“ vypráví a bezděčně se na věž usměje.

75B_R30_2011_s.jpg
75B_R30_2011_s.jpg
Ladislav Dobeš žije s rodinou v obci Slapsko kousek od Mladé Vožice, má dům s velkou zahradou, dílnu, je umělecký kovář. A k tomu se rozhodl zbudovat rozhlednu a malé muzeum kovářství. Nebyl k tomu žádný zvláštní důvod, až na to, že „rád kouká z vejšek“ a že by rád vystavil svou sbírku kovaných předmětů. „Víte, já nejsem normální,“ dovysvětluje. Zatímco „normální“ člověk chodí do práce a z práce a ve zbylé době je rád, že má klid, pan Dobeš vymýšlí, co by se dalo ještě dělat; tak přišel právě na to, že by mohl postavit rozhlednu.

Když o tom přemýšlel, měl ještě jeden cíl. Dát nějakou zajímavost své vesnici: oblast na okraji České Sibiře je opuštěná, autobus jezdí do Slapska dvakrát denně, obchod ani hospoda tam nejsou, žije tam jen dvaadvacet stálých obyvatel. „A přitom je tady krásně,“ říká. Rozhledna by snad mohla přivést do malebné krajiny aspoň pár výletníků, otevřeno bude snad už příští jaro.

Zvyk stavět rozhledny vznikl na konci 19. století v Anglii a Německu, odtud se rozšířil do Čech. Od roku 1890 do začátku první světové války se rozhledny stavěly usilovně, další boom prožíváme právě teď.

 

Šlechetná myšlénka

Časopis turistů, 1894: „Kdo viděl ty davy bodrého občanstva turnovského, jež spěchaly k nádraží, aby zvláštním vlakem odjely k místu slavnosti, kdo spatřil ty zástupy dobrého lidu českého, jenž z dalekých dědin sešel se sem, aby přítomností dokázal, jak svatou mu každá šlechetná myšlénka české turistiky, nebude hledati dlouhých slov k utvoření závěrku: ‚Česká turistika v Turnovsku hluboko zapustila kořeny, ona s tím krajem již srostla.‘“

Květnatou reportáž přinesl časopis u příležitosti otevření rozhledny na vrchu Kopanina nedaleko Turnova. Stavba to byla pěkná, řečeno s referujícím „velebná“. Šlo ale o mnohem víc. „Byl to poslední vrch na česky mluvícím území, dál na sever už se mluvilo německy a věže tam stavěly německé turistické spolky. Mělo to význam symbolického obsazení a dobytí,“ vysvětluje Jan Nouza, asi největší český znalec rozhleden, od nějž pochází také většina dat v tomto článku – rozhledny zkoumá a píše o nich už od 80. let a vede internetové stránky http://itakura.kes.tul.cz/jan/rozhledny/rozhled.html. Jak vysvětluje, podobné to bylo i na dalších kopcích, které si Češi a Němci obsazovali co nejvyššími věžemi.

Dnes na rozhlednách nenajdeme znak turistického spolku, ale evropské hvězdičky a přípis „podpořeno z Evropského fondu pro regionální rozvoj“. Masivní výstavba rozhleden má kromě čistého nadšení ještě jeden důvod – na věž lze získat evropské peníze.

75E_R30_2011.jpg
75E_R30_2011.jpg

I Ladislav Dobeš na ně dosáhl: s manželkou a spřízněným známým založil občanské sdružení, zažádal, což se sice neobešlo bez komplikací, nicméně EU uhradí osmdesát pět procent ze 3,2 milionu korun, které na rozhlednu s muzeem potřeboval. V jeho případě vznikla jen drobná třináctimetrová stavba, jinde se ale na rozhlednách nešetří.

Třeba v Bohdanči na Kutnohorsku byla před dvěma měsíci za nemalého zájmu „bodrého občanstva“ otevřena dřevěná rozhledna, se svými dvaapadesáti metry nejvyšší věž z kulatiny v Česku. A také jedna z nejdražších – zatímco obvykle jsou náklady na dřevěnou rozhlednu přibližně dva až tři miliony, tahle stála milionů osmnáct. Obec má přitom roční rozpočet jen necelých pět milionů, a taková věž tady může stát jen proto, že 16 910 833 korun se zaplatilo z evropského fondu ROP.

Osmdesát nebo devadesát procent rozpočtu jako dárek z Bruselu znamená, že rozhlednu si obce i města pořizují tak trochu jako na běžícím pásu. „Všichni si myslí, že najednou přijede spousta lidí. Ale když bude mít každá vesnice rozhlednu, zájem se rozředí,“ komentuje to Jan Nouza.

Ne všechny rozhledny navíc stojí za návštěvu. Některé poskytují výhled jen do nejbližšího údolí. Mnohé vypadají jako naddimenzované posedy, šarm postrádají.

Vzniklo ale i několik opravdu pozoruhodných staveb a hned dvě rozhledny se ocitly v ročence Česká architektura 2008–2009, což znamená, že patří do třicítky nejlepších staveb těchto dvou let. Jedna je Bára. Věž, kterou kousek od Chrudimi nechaly postavit tamní městské lesy, je pyramida, důmyslně vyskládaná z modřínových prken. Architekty jsou Martin Rajniš a Martin Kloda. Stála dva miliony korun a postavila se bez dotace. Druhá je také spíš skromná, stála 1,5 milionu (92,5 procenta financováno z evropských fondů). Je známá jako Akátová věž, protože je z akátového dřeva, a ve své jednoduchosti je Báře podobná. Nejneobyčejnější je na ní to, jak je jednoduchá a obyčejná. 

 

Věž jako Nike

„Nike má také jednoduché logo,“ uvažuje architekt Pavel Jura. A rozhledna by měla být symbol, logo místa. Právě proto svou Akátovou věž zjednodušil jen na podstatu. Vlastně je to jen schodiště ohraničené svislými sloupy. Ty se směrem nahoru zužují. Jak člověk stoupá, mezery mezi sloupy jsou stále větší a jemu se rozevírá výhled. Přes přírodní akátové dřevo vidí akátové hájky kolem a také jihomoravskou krajinu s vinicemi a v údolí městečko Židlochovice, jemuž rozhledna patří.

V Židlochovicích mají obvyklou sadu památek, jakou se malá česká a moravská města pyšní: zámek, radnici a kostel. A tak je rozhledna vlastně jediná nezaměnitelná stavba, objevuje se na internetových stránkách i na letácích.

Původně se přitom měla stavět stejná rozhledna, jakou má partnerské město Gbely na Slovensku. Jenže replikování už postavených staveb je také jedna věc, která se současným rozhlednám vytýká – někde je vedle sebe hned několik skoro stejných (například ve východních Čechách se třikrát opakuje téměř stejná věž – Terezka, Kastel, Pastýřka), charakter místu tudíž nedodají. I proto v Židlochovicích nakonec couvli od kopírování cizího projektu. „Nakonec, když jsme se nad tím zamysleli, přišlo nám to škoda,“ uvažuje Martin Dratva. Pracuje na městském úřadě jako zahradní architekt a právě on prosazoval, aby město vytvořilo vlastní návrh. Vyzvali k účasti architekty a nakonec vybírali ze šestnácti návrhů. Byly tu modely „posed“ i různé extravagance, třeba stavba, která připomínala pnoucí se vinnou révu. Komise složená z městských politiků, z úředníků a ze starostů okolních obcí vybrala ten nejčistší a nejjednodušší. „Dalo to dost přesvědčování,“ vzpomíná Martin Dratva.

Stojí teď s architektem Jurou na dřevěné plošině, která se ve větru trochu houpe ve stejném rytmu jako okolní akáty. Probírají, co všechno je po dvou letech potřeba opravit. Konstrukce je experimentální a dosud neozkoušená. „Ze začátku jsem se budil, kdykoli začalo foukat,“ říká Pavel Jura. Dnes už je celkem jasné, že stavba drží a bude dál sloužit jako logo kopce Výhon. Jen občas bude nutné dotáhnout šrouby.

 

Svět z výšky

A je tu ještě jeden důvod, proč všude rostou rozhledny, a sice mobil. V některých případech totiž obce či města vyžadují, aby stožár, který si chce mobilní operátor v jejím katastru vystavět, měl také vyhlídkovou plošinu. Jen T-Mobile a jeho předchůdce RadioMobil vystavěl takových věží dvě desítky. Bývá to ovšem typizovaná kovová konstrukce, nic zvláštního ani krásného. Vylézt a rozhlédnout se je nicméně možné, někdo však musí na návštěvnický provoz dohlížet, což bývá často problém.

Také na věži T-Mobilu na vrchu Sylván u Plzně bylo dlouho zavřeno. Až pak se ho ujali žáci gymnázia Františka Křižíka. Každý víkend tu hlídá služba a prodává vstupné. Sobě i výletníkům to ovšem zpestřují. Na Prvního máje recitovali básně o lásce, na čarodějnice vítali návštěvníky v přestrojení, pořádali soutěže pro děti a tak dále. „Je to pěkné místo, přišlo nám škoda, že by nefungovalo,“ vysvětluje Veronika Chvalová, dnes už bývalá gymnazistka, která akce se spolužáky vymýšlela s nasazením připomínajícím dávné obrozence na Kopanině. I cíl jejich úsilí je vlastně stejný: „Chtěli jsme, aby se lidi mohli dívat na svět z výšky,“ říká Veronika Chvalová. „To je přece úplně jiný zážitek.“ 

 

Více nových rozhleden

 

Sedlo u Sušice – stavbu zorganizovala skupina nadšených výletníků ze Sušice, postavena 2009, výška 28 m

Křížová hora na Ústeckoorlicku – železobetonová stavba, postavena 2007, výška 25 m

Mostní věž v Chebu – architekti Ivan Němec a David Vávra věž postavili na lávku přes Ohři, výhled lokální, výška 10,5 m, postavena 2006

Brdo na Kroměřížsku – jedna z mála poválečných rozhleden postavených z kamene, navrhl architekt Svatopluk Sládeček, postavena 2004, výška 24 m

Hrubý Jeseník u Nymburka– v rovinatém Polabí, původně telekomunikační stožár, obec však prosadila originální architektonické řešení, postavena 2003, výška 50 m

Vartovna na Vsetínsku – rozhledna ve tvaru kovové spirály, navrhl architekt Ivan Bergman, postavena 2009, výška 37 m

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Karolína Vránková

redaktorka

vrankova_s.jpg
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1321

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte