Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

V Odcházení Václav Havel zábavně zfilmoval sám sebe

Václav Havel zábavně zfilmoval sám sebe

odchazeni.jpg
odchazeni.jpg

66A_R11_2011_s.jpg
66A_R11_2011_s.jpg
Že dlouho očekávaná filmová adaptace Odcházení pokorně slouží původnímu textu napsanému pro divadlo, není žádné překvapení. Tvůrce Václav Havel je znám téměř jako puntičkář. Jeho hry stojí do velké míry na opakování motivů, situací a replik. Jeho postavy používají vyprázdněnou mluvu a motají se v kruhu nesmyslných rituálů. A příběh odcházejícího kancléře Viléma Riegera loučícího se s politikou a se státní vilou není žádnou výjimkou. Film v sobě na jednu stranu nezapře autora, který má rád, když má každý detail svůj význam a přesný účel. Na stranu druhou z něj čiší energie natěšeného debutanta, který zkouší, co všechno mu film jako médium umožňuje, a nezatížen profesionální machou se to nebojí použít. Ve spodních vodách Odcházení tak mezi sebou neustále zápasí řád s anarchií, dramatikova snaha o přesnost se sympaticky podvratnou hravostí filmařského začátečníka. Srovnáme-li film s poměrně patetickou divadelní adaptací Odcházení v Arše v režii Davida Radoka, Havlova filmová „interpretace sebe samého“ je odvázanější a tak nějak poťouchlejší.

 

Kolem stolu

Typicky havlovskou poťouchlost vnáší do filmu už pojetí ústřední postavy. Josef Abrhám kancléři Vilémovi chameleonovitě přisuzuje několik různých tváří. Když pronáší floskule o bezpečí jako prioritě, menším státu nebo nutnosti soustředit se v politice na člověka, není jasné, jestli z něj mluví bezskrupulózní pragmatik nebo idealista, který ve funkci ztratil kontakt s realitou. Asi to první, protože občas se mu při pronášení těch nejhorších frází zkroutí tvář do podivného šklebu. Jinak se ale prezentuje také jako domácký typ v buranské kšiltovce s nápisem I Love You, vzpomínající nostalgicky na to, kdy a kde večeřel s jakým státníkem, nebo jako štramácký seladon, který se natřásá před mladou studentkou Beou (Barbora Seidlová).

66B_varianta_R11_2011_s.jpg
66B_varianta_R11_2011_s.jpg
Havel Abrháma často staví do středu záběru, kde sedí v půlce stolu hned pod dominantním schodištěm vedoucím ke vchodu do vily. Jako by právě toto místo bylo pomyslným středobodem, kolem něhož krouží ostatní postavy. Havel si jako režisér pevně hlídá nejen strukturu textu, ale i organizaci prostoru. Těch pár desítek čtverečních metrů zahrnujících prostranství před vilou, včetně altánku, špinavého jezírka a necitlivě přistavené kůlny, slouží režisérovi jako pomyslné jeviště, v rámci něhož se v určených trajektoriích jako loutky pohybují všechny charaktery.

Tajemník Hanuš (Jiří Lábus) pendluje mezi vilou a kůlnou a odděluje erární věci od věcí soukromých, tvrdíkovsky úlisný poradce Viktor (Oldřich Kaiser) jako by měl zase předepsanou možnost pohybu jen mezi kůlnou a stolem, místo u stolu je vyhrazené matce (Vlasta Chramostová) a samozřejmě Riegerově „dlouholeté přítelkyni“ Ireně (Dagmar Havlová). Sluha Osvald (Stanislav Zindulka) neustále zakopává o jediný kámen široko daleko, všichni návštěvníci se musejí popasovat s louží na přístupové cestě.

Sklon ke grotesknosti a karikatuře mohl režiséra snadno svést na scestí dobově podmíněné politické satiry. Nějakým způsobem se té pasti ale většinou vyhýbá. Třeba vagabundští novináři z deníku Fuj (Jiří Macháček a Stanislav Milota) by mohli snadno vyznít jako levný exprezidentův útok na bulvár. Jenže tady nejde o prvoplánové vyřizování účtů jako třeba ve zlé grotesce Tomáše Vorla Ulovit miliardáře. Postavy jsou si ve své směšnosti, kterou nejsou schopny nahlédnout, rovny. Havel své charaktery sice nemilosrdně obnažuje, ale zároveň cítíte, že je má jako jejich demiurg vlastně rád.

66C_varianta_R11_2011.jpg
66C_varianta_R11_2011.jpg

V kulisách absurdního světa

Povaze hry Havel formálně přiblížil i styl filmu. I zde se osvěživě avantgardní forma dá připsat debutantské touze experimentovat. Po vzoru ruských formalistů v ní hraje hlavní roli střih. Režisér například v závěru záludně střídá časové roviny, opakuje identické záběry se stejným úhlem kamery: například jakoby neústrojně vložené scény se zahradníkem (Miroslav Krobot), kterého nikdy nevidíme odcházet ani přicházet, pouze se najednou kdesi zjeví a na kameru, která ho zabírá vždy stejně, chrlí na Riegera své rozumy. To je jenom jedna z mnoha hravých připomínek toho, že se pohybujeme v kulisách absurdního fikčního světa.

Návštěva tohoto světa nebude sedět každému. Někoho odradí grotesknost, někoho přiznaná divadelnost. Ale Havlovi se podařilo svou vlastní poetiku převést na plátno velmi funkčně a nad očekávání zábavně.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte