Oslava pro výtah

Moje první myšlenka dne se zabývá sněhem. Bílé nadělení posledních dnů znamená pro vozíčkáře velké komplikace, pro mnohé dokonce domácí vězení. Pohled z okna je tentokrát potěšující, protože přibyl jen neškodný poprašek. U šálku čaje věnuji pár minut veřejnoprávnímu zpravodajství z televizní obrazovky. Pak rychle sjíždím výtahem do podzemních garáží.

Kombi na ruční ovládání je ztělesněním mojí nezávislosti. Nacvičené přesednutí a už jsem na cestě do Jedličkova ústavu a škol, kde pracuji coby učitel i mluvčí. Během půlhodinové jízdy si v hlavě procházím program dnešního dopoledne. Bavím se paradoxem, že v pohodlí auta jedu bojovat za zpřístupňování veřejné dopravy v Praze. Navíc s kolegou Erikem Čiperou z občanského sdružení Asistence, který je odpůrcem aut. Mně to však z pochopitelných důvodů promíjí. Bohužel většina vozíčkářů není v pohybu po městě soběstačná, často právě kvůli bariérám v dopravě.

V „Jedli“ přesedám na vozík s fusakem. Nehodlám vymrznout. Do tepla pytle strkám i plakáty, tiskové zprávy, Metro dezert, svíčky a několik DVD s filmem Prague Needs a Revolution. To všechno budeme potřebovat na netradiční narozeninové party pro výtah. Konkrétně ten do stanice metra Florenc B. Právě dnes jsou mu čtyři roky. Od té doby další stanice zpřístupněna nebyla, ještě 25 není bezbariérových. Rozhodli jsme se tedy uspořádat happening završený předáním otevřeného dopisu pražským radním. Na místo jedeme metrem z Vyšehradu.

Narozeninový oslavenec nás přijal vcelku chladně. Není divu, když ručička teploměru klesá do minusových hodnot. V blízkém fast foodu vyčkáváme příchodu gratulantů a novinářů. Jedna slečna na vozíku přinesla i transparent: „Pod stromček chcem Prahu bez bariér“. Ta chybějící písmena nejsou překlep, ale slovenština. Jak je vidět, pražské bariéry trápí i přespolní. Příjezd zpravodajského televizního vozu nás přiměl začít. Před novináři jsem přečetl dopis a části volebních programů hlavních politických stran. Všechny se zavazují bariéry odstranit. Tak jim to chceme připomenout. Pak se snažíme zahřát písní Happy Birthday a svíčkami na dortu z Metro dezertu. Ty však rychle sfouknul vítr. Loučíme se s novináři a pěšky vyrážíme na Mariánské náměstí.

Pěší výlet na magistrát nám zpestřilo několik zásobovacích aut zaparkovaných napříč chodníkem. Na radnici necháváme archy s podpisy v podatelně, a pak už hurá do blízké hospody bez schodů. Prokřehlá těla si žádají teplo i oběd. Nad ním kladně hodnotíme průběh celé akce. Těšíme se na mediální výstupy a hlavně na mladší brášky od výtahu na Florenci. Brzy by se měly objevit na Národní třídě a na Hájích.

Z „Jedle“ – už opět autem – vyrážím do Českého rozhlasu. Šest let pro Radiožurnál připravuji pořad HandyCamping. Ten však ve stávající podobě od nového roku končí. Takže radost z oslavy vystřídal sentiment z přípravy posledního dílu. Jak přesně budeme přinášet posluchačům téma lidí s postižením po Novém roce, zatím ještě není úplně vyjasněné.

Cestou domů stojím v dopravní zácpě, tak mám aspoň čas popřát po telefonu k svátku své neteři. Lucie prý noci upije, ale dne nepřidá. To je škoda, protože protáhnout tenhle den o pár hodin by se hodilo. Doma jen rychle něco povečeřím, ve dveřích se potkám s manželkou Katkou a už zase odjíždím. Tentokrát na trénink – jsem členem reprezentačního týmu v curlingu vozíčkářů.

Zpátky doma jsem až ve 22 hodin. Rovnou usedám k počítači, abych do aktualit Jedličkova ústavu a škol umístil odkazy na reportáže. Přes půlnoc se přehoupnu mezi řádky textu na zítřejší poradu. Někdy se holt sejde hodně věcí naráz.

RADEK MUSÍLEK,
UČITEL A VYCHOVATEL, JEDLIČKŮV ÚSTAV