Mezi člověkem a sobem

Už dvacet let americký antropolog Piers Vitebsky navštěvuje Verchojanské pohoří v západním Jakutsku na území Ruské federace, kde zkoumá duchovní kultury evenských nomádů a seznamuje se s jejich každodenním životem. O svých zkušenostech a zážitcích napsal knihu Sobí lidé, zdánlivě připomínající cestopis, místy dokonce deník. Významně ji však doplňuje rozsáhlým poznámkovým aparátem, díky němuž tak jeho kniha nabývá vzezření odborné studie – dokáže tak uspokojit nejen běžného čtenáře, který vědeckou literaturu příliš nevyhledává, ale i sociálního či kulturního antropologa, jehož nároky bývají mnohem větší.

Od třicátých let minulého století prošla původní sibiřská etnika mnohými změnami. Bolševici rozvrátili pradávný systém kočovnictví a z tajgy kvůli nim vymizela obrovská stáda sobů – byli totiž přesvědčeni, že když je sob přežvýkavec, lze ho jako krávu ustájit a držet na jednom místě. Mnoho sobů zahynulo nešetrným zacházením. Podobným způsobem režim nakládal i s kočovnými národy Sibiře, které však nemohly nikam uniknout. Lidé spjatí se svými stády přitom potřebovali pohyb stejně jako jejich zvířata, na jejichž hřbetech projížděli krajinou, jedli jejich maso, oblékali se do jejich kůží a obchodovali s jejich parožím. A co víc – sob byl odnepaměti jejich spojovníkem s duchovními světy.

Piers Vitebsky nijak nehořekuje nad tímto odcházejícím světem,…