Víra má své meze

Následující kauzu považují znalci rodinného práva za názornou ukázku toho, jak nepěkně se všechno může zamotat. Případ se týká italského páru, který byl oddán v katolickém kostele v roce 1962. Po pětadvaceti letech nepříliš šťastného soužití dosáhla manželka zákonné odluky u občanského soudu, který manželovi uložil měsíční platby výživného. Manžel měl ale na věc jiný názor: přesvědčil církevní soud, že manželský svazek nebyl nikdy právoplatný, jelikož partneři jsou blízcí pokrevní příbuzní.

Manželka se po neúspěšných odvoláních u různých občanských i náboženských soudů v Itálii (u nichž si stěžovala, že nedostala vůbec šanci přednést své stanovisko) nakonec obrátila k Evropskému soudu pro lidská práva, který v roce 2001 rozhodl v její prospěch a přiznal jí skromnou finanční náhradu. Soudci ve Štrasburku neměli žádnou pravomoc nad církevními soudy, avšak shledali, že soudci u italských občanskoprávních soudů práci náboženských soudů nepřezkoumali a ani si nepovšimli pochybení.

Nepohoršení

Otázky, do jaké míry by mělo být náboženským subkulturám povoleno žít podle vlastních pravidel a „zákonů“, vyvstávají v každé demokratické a víceméně sekulární zemi. Řada z nich se objevuje v okamžiku, kdy věřící vyžadují a často také dostávají výjimky ze zákonů země. Sikhové v kanadské provincii Britská Kolumbie smějí jezdit na motocyklech bez ochranných přileb a někteří…