Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Jeden den v životě

Jasný pohled

Před lety jsme se docela pravidelně vídali časně ráno na Karlově mostě. Po staré dlažbě tehdy ještě neproudily davy turistů a okolo zčernalých soch světců a martyrů nepostávali unudění stánkaři.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Fotografie: Jaroslav Formánek - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
Fotografie: Jaroslav Formánek - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Před lety jsme se docela pravidelně vídali časně ráno na Karlově mostě. Po staré dlažbě tehdy ještě neproudily davy turistů a okolo zčernalých soch světců a martyrů nepostávali unudění stánkaři. I přes den totiž bývalo slavné korzo nad Vltavou poloprázdné, natož po ránu.

Postavu měl vždy hubenou a kostnatou jako dnes. Tenkrát však čahoun středního věku nosil montérky a vytahanou oranžovou vestu. Nyní chodí starý muž s pavučinou hlubokých vrásek ve tváři a chuchvalci šedivých chlupů trčících z uší i nosu v druhořadém oblečení a ošlapaných teniskách. Už ale kolem sebe nešermuje vypelichaným koštětem a taky netahá malý vozík. Před polednem dlouhé minuty postává na rohu Křemencovy a Opatovické ulice a pozorně sleduje starodávné hodiny nad průčelím hostince U Fleků, neboť penzistům vydávají oběd v sousední ulici Černá od 12.10.

Tehdy býval naopak pořád mobilní a s pohledem upřeným k dlažebním kostkám krok za krokem postupoval Karlovou ulicí, přes kamenný most do ulice Mostecká. Jinými slovy Královskou cestou. Dnes za podobný pohyb vpřed po totožné trase turisti platí tisíce. On si vydělával něco přes tisíc. Jeden. Měsíčně. Možná i proto nekouřil, nepil. Jako teď. Klel ovšem jako dlaždič, což ani uplynulé čtvrt století nezměnilo.

„Debilní racci,“ jednou rozhořčeně přerušil výklad o rozdílnosti staroměstské dlažby, „pěkně zas posrali pilíře…,“ řekl a násadou máchl dolů k temné hladině, jako by dřevěné kůly měl rovněž v pracovní náplni. Když jsme hlavy pozvedli, okolní mlhu začaly párat medově zlaté sluneční paprsky. Dosud neviditelný Hrad tak vyplouval v ústrety jako měděná loď. „Co vidíte?“ zaskřehotal po chvíli zametání, když zaznamenal upřený pohled na majestátní panoráma. „Kouzelně ozářený Hrad.“ „Hovno! Vidíte hovno!“

Ta příhoda vytanula na mysl při posledním setkání. Stál na svém rohu a pozorování flekovských hodin si krátil listováním v časopise. Pod titulkem „Boj o prezidentské křeslo začal“ se objevila barevná fotografie Hradu. „Roztéká se do všech stran jak smradlavej sýr, vidíte?“ Ukázal na fotku a dodal: „Zradou, lží, pomstou, pletichami, pokrytectvím, arogancí. Odjakživa a bez přestání. A všichni na to furt obdivně čuměj, jak na zlatý tele.“ Časopis sroloval do ruličky, kterou přiložil k oku, a čas U Fleků změřil pohledem zvídavého astronoma.

Příští týden píše Jiří Kratochvil

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 10/2008 pod titulkem Jasný pohled