2007-1863-mobr-62grossmanR392007.gif
2007–1863-mobr-62grossmanR392007.gif • Autor: Respekt

2007-1863-vobr-62grossmanR392007.jpg
Autor fotografie: Archiv • Autor: Respekt

David Grossmann

(1954) je izraelský spisovatel, žije v Jeruzalémě. Jeho romány a eseje byly přeloženy do mnoha jazyků, autor za ně obdržel mnoho literárních cen. Česky (1996) vyšel jeho nejslavnější román Láska, který je považován za vrcholné dílo o holocaustu.Chápeme, že masmédia dělají ze svých konzumentů masu?

Být izraelským spisovatelem, který zahajuje Mezinárodní literární festival v Berlíně – kromě toho, že je to velká čest –, je samo o sobě kombinací, jež by v jedné větě, ba ani v jedné myšlence ještě nedávno nebyla možná a dodnes mě svým způsobem vzrušuje.

Navzdory vší dnešní blízkosti Izraele a Německa – i ve vztahu mezi Izraelci a Němci, mezi Židy a Němci – tato konstelace ještě pořád není samozřejmostí. Ve vědomí, v srdci je místo, jímž musí některé formulace projít. Musí projít jakousi bránou času a vzpomínek, v níž se jako světelný paprsek rozloží do celého spektra barev a zvuků. A když tady teď v Berlíně stojím, musím se vypořádat s některými pojmy, které se ve mně v té bráně času a vzpomínek znovu a znovu lámou.

Jak se liší tehdy a tam

Narodil jsem se a vyrostl v Jeruzalémě, ve čtvrti a rodině, kde lidé nebyli schopni slovo „Německo“ a ani pojem „šoa“ vyslovit. Mluvili jen o tom, „co se tam stalo“. Je zajímavé, že Židé v hebrejštině a jidiš a v každém jiném jazyce, jímž vládnou, většinou mluví o tom, co se „tam“ stalo. Nežidé naopak mluví spíše o tom, co se stalo „tehdy“.

Mezi „tam“ a „tehdy“ je propastný rozdíl: „Tehdy“ znamená – v minulosti. „Tehdy“ implikuje cosi, co se událo a je pryč. „Tam“ poukazuje na to, že někde, na nějakém místě, to, co se událo, stále kvasí paralelně s naším všedním životem a může kdykoli znovu propuknout. Není to uzavřené. Alespoň ne pro nás Židy.

Moje generace, generace těch, kdo se narodili v Izraeli začátkem padesátých let, byla oklopena neprodyšným mlčením. Jen po nocích vykřikovali lidé v naší čtvrti ze sna. Když jsme vešli do místnosti, v níž dospělí hovořili o válce, rozhovor byl okamžitě uťat. Ale čas od času jsme zachytili útržky vět: „Naposled jsem ho viděl na ‚cestě do nebe‘ v Treblince…“ – „O obě děti přišla při první selekci…“

Před asi dvaceti lety, když byly mému nejstaršímu synovi necelé tři roky, se v jeho školce konal Den vzpomínky na holocaust. Domů přišel zaražený a popletený. Ptal se mě: „Tati, co jsou to ti nacisté? Co udělali? Proč?“ Nechtěl jsem mu to říct. I já, který jsem vyrostl v mlčení, jež ve mě vyvolávalo tolik strachů a zlých snů, já, který jsem napsal knihu o dítěti jež mlčení rodičů nakonec připravilo o rozum, jsem najednou pochopil své rodiče a němé rodiče svých kamarádů. Měl jsem pocit, že když mu třeba jen velmi opatrně naznačím, co se tam stalo, pošpiním tím čistotu svého tříletého syna, že v okamžiku, v kterém by do jeho nevinného dětského vědomí pronikly ty brutální představy, by to už nebylo to samé dítě. Už by to vůbec nebylo dítě…

Dvě osobní otázky

Jakmile mi začalo být jasné, že budu spisovatelem, věděl jsem také, že budu psát o holocaustu. Možná i proto, že jsem velmi brzy pocítil, že to množství knih o holocaustu, které jsem přečetl, mi nedalo odpověď na několik jednoduchých otázek, jež jsem si musel klást.

A čím jsem byl starší, tím pevněji se ve mně usazovalo přesvědčení, že ve skutečnosti nikdy neporozumím svému životu v Izraeli – životu člověka, otce, spisovatele, Izraelce, Žida – pokud nebudu psát o svém životě prožitém „tam“, v holocaustu, o tom, co by se se mnou bývalo stalo, kdybych byl „tam“ – jako oběť nebo jako vrah.

Chtěl jsem vědět obojí. Jedno z těch dvou by nebylo dost. To znamená: kdybych byl býval Židem v nacistickém režimu, Židem v koncentračním táboře: co bych byl býval mohl udělat, abych něco ze sebe zachránil, alespoň něco ze svého já?… Na tuto otázku může člověk odpovědět jen sám za sebe.

Možná tady můžu nabídnout jistou cestu k možné odpovědi: v židovském náboženství je legenda či víra, že každý člověk má v těle malou kůstku jménem „mandel“, je někde v blízkosti krčního obratle a ukrývá v sobě celou dřeň lidské duše. Celé tělo může být zničeno, rozdrceno či spáleno – kůstka mandel je nezničitelná. V ní se zachovala jiskřička lidské jedinečnosti. A podle této víry, když člověk vstane z mrtvých, bude nanovo stvořen právě z této kosti.

Druhá otázka, kterou jsem si kladl, úzce souvisí s tou první a současně z ní vyplývá: Ptal jsem se, jak se normální, obyčejný člověk – většina nacistů a jejich přívrženců byla konec konců taková – může změnit v součást vraždícího mechanismu. Jinými slovy, co je to za věc, kterou musím ze sebe vytěsnit – co musím v sobě potlačit –, abych mohl spolupracovat s vraždící mašinerií? Co musím v sobě zabít, abych byl s to zabít jiného člověka, jiné lidi, aby se ve mně vyvinulo přání zabít celý národ a toto zabíjení mlčky tolerovat?

Nezodpovědnost masy

Za množství hrozných věcí, jež se kolem nás dějí, nepřebíráme ani tu nejmenší osobní odpovědnost. Ani aktivní podporou, ale ani vyjádřením empatie. Je tak jednoduché shodit ze sebe břímě odpovědnosti tím, že se změníme na částečku davu, davu bez tváře a bez identity. Zdánlivě se zbavit vší odpovědnosti, osvobodit se od každé viny.

Je možné, že tuto lehkovážnou lhostejnost vůči masovému vraždění umožňuje jen světová realita, jež se z velké části skládá z kategorie „masy“, realita „života jako masy“. A že velká otázka, kterou bychom si dnes měli bezpodmínečně klást, zní: Ve které situaci, v jakém okamžiku se stávám „masou“?

Existuje několik možných definicí procesu, v němž se jednotlivec rozpouští v mase anebo je ochoten dát jí k dispozici část svého já. Jelikož se tady zabýváme literaturou a jazykem, vyberu si definice, které mají nejblíže k naší životní cestě a našim sklonům: „masou“ se stávám, když se zřeknu práva sám myslet a formulovat svá slova svým vlastním jazykem – a automaticky a nekriticky přebírám formulace a slova, jež mi diktují jiní. A stávám se „masou“, když si přestanu přivolávat v paměti mravní zásady, pro něž jsem se rozhodl.

Svět, v němž dnes žijeme, možná není brutální tím holým a jednoznačným způsobem jako svět vytvořený nacisty, ale fungují v něm některé mechanismy s podobnými zákonitostmi: stírání jakékoli lidské jedinečnosti, mizení jakékoli závaznosti a odpovědnosti za osud jiných. Šíří se násilí a cizota ve světě, v němž permanentně živíme nenávist a strach, v němž se zdá, že fanatické a fundamentální síly jsou den ze dne mocnější, zatímco ostatní síly, jež by mohly být nadějí na změnu, jsou stále váhavější.

Masová média

Hodnoty a horizonty tohoto světa, jeho atmosféra a jazyk, který v ní převládá, jsou stále více diktovány fenoménem, jejž označujeme jako masová média. Ten pojem vznikl už ve třicátých letech minulého století, kdy sociologové začali mluvit o masových společnostech. Jsme si však opravdu vědomi významu tohoto pojmu a procesu, jímž prošel? Chápeme, že masmédia nedodávají mase jen komunikaci, ale že nejspíš dělají mnohými způsoby ze svých konzumentů masu? Násilím a cynismem, jež se vyjevují v každém pojmu, plytkým, vulgárním jazykem, jejž používají, banalitou a moralizováním, jimiž ředí komplikované politické a mravní problémy, duchovní a emocionální prostitucí, kterou nám předvádějí a k níž nás navádějí, kýčem, do něhož ponoří vše, čeho se dotknou.

Na první pohled se sice zdá, že tato média se zaměřují právě na jednotlivce, ne na masu. V tom však spočívá nebezpečný klam: masmédia vyzdvihují jednotlivce do nebes a zdánlivě ho vedou ke stále výraznější jedinečnosti, ale v konečném důsledku ho přivedou jen k němu samotnému: k jeho vlastním potřebám, k jeho vlastním úzkým zájmům, k jeho přáním a vášním. Otevřeně i skrytě osvobozují jednotlivce od toho, čeho by se beztak nejraději zbavil: od odpovědnosti za následky vlastních činů pro jiné.

Tato média jsou hnána hlubokou potřebou rozdmýchat oheň zájmu širokého publika, stále více dráždit hladové pudy. A když se zabývají tématy, která mají morální a humanitní prvek, i tehdy, když přebírají roli společenské odpovědnosti, se zdvižený prst, jímž ukazují na centra korupce, bezpráví a utrpení, jeví spíše jako prst automatu, bez skutečného zájmu o problémy, na něž ukazuje. Skutečným cílem těchto médií je zachovat tento permanentní dráždivý stav, stav „veřejného pranýřování“ či „veřejného absolutoria“.

Kniha osvobozuje

Literatura nemá vlivné představitele v mocenských centrech světa, který jsem tu popsal, a nepředpokládám, že ho může změnit. Může však představit alternativní cesty, jak se v tomto světě dá žít podle vnitřního rytmu a s vnitřní kontinuitou, jež mnohem více odpovídá našim přirozeným duševním a duchovním potřebám než to, co nám vnější systémy násilím vnucují.

Dobrá kniha dělá čtenáře jedinečným a vysvobozuje ho z davu. Dává mu možnost cítit, jak se v něm z neznámých končin vynořují a na povrch vystupují duševní procesy, vzpomínky a možnosti existence, které patří jen a jen jemu. Které jsou výhradně plodem jeho osobnosti, výsledkem jeho nejintimnějších úvah. Protože v každodenním životě, ve vulgárnosti všedního dne, ve všeobecném znečištění intelektu, plochém, nediferencovaném jazyce se tyto poryvy duše jen těžko můžou vysvobodit z oněch vnitřních hloubek a dostat se ke slovu.

V ideálním případě nám může literatura udělit tu milost a pomoci nám trochu se vymanit z nemoci odlidšťování, již nám způsobuje život ve velkých, anonymních, globalizovaných společnostech: vymanit se z postižení, že my sami jsme psáni „hrubým“ jazykem, jazykem klišé, zobecnění a stereotypů, z postižení naší proměny – jak řekl Herbert Marcuse – na jednorozměrného člověka.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte