Čtvrtek usazené čarodějky
Vítr se prohání domem. Tahle část barokního purkrabství připomíná „vidrholec“, jak s oblibou nazývá stav „netěsnící okna/dveře“ moje máma.

Vítr se prohání domem. Tahle část barokního purkrabství připomíná „vidrholec“, jak s oblibou nazývá stav „netěsnící okna/dveře“ moje máma. Prohání se domem, nadzdvihuje rytmicky papíry kupící se na stole u okna a listuje si jimi. Na mobil mi v noci zabubnovalo několik zpráv. Neslyšela jsem. Přístroj je už více než dva měsíce nastaven na TICHO a jenom poblikává. Od té doby, co přišla Viktorka na svět, se ke mně zprávy a hlasy dostávají s několikahodinovým zpožděním – stává se, že odpovídám až za několik dnů. Všechno je jinak. Co bylo před Viktorkou, je zamlžené: sibiřská tajga, cesty, tužby, vlaky, opilci, nekonečná čekání, redigování článků po kavárnách, víno, klábosení, nostalgické pokuřování bělomorek, pak zase tužby, cesty, a když ne tajga, tak aspoň step. Všechno je jinak. Jinde. Utopené v mlze.
Ráno je dané. Probouzí mě mlaskání. Právě se přisála k prsu, aby mě odvedla od myšlenek. Ty, co nevedou k ní, vyruší přisáním a trochu u toho nadává. Nevzdávám to. V hlavě si vytvořím seznam: kam zavolat, jak rozdělit úkoly, co napsat. Stisk sklouzl trochu vedle – poznala, že jsem na ni nemyslela.
Rychle vstávat. Ještě kojím, ale jednou rukou odesílám svou noční práci – časopis je zredigovaný. Pak strkám dítě do šátku a letím na poštu odeslat obrazový doprovod. Cestou si kupuji v řeznictví ruskou zmrzlinu a jdeme ke svatému Donátovi do polí. Je čas Viktorky a malá chce pozorovat listí na stromech – už je vidí. Kojím pod ozobanou třešní.
Doma pak stavím na guláš, Viktorka řve, že zase nejsem. Sundávám ze stěny buben a paličku. Okamžitě se uklidňuje, má ráda bubnování. Sleduje mě velikýma očima a poslouchá.
Pak se najednou otevřou dveře a stojí v nich Mucha se šamankou Ludmilou Oyun ze sibiřské republiky Tuva. Jen co vkročí dovnitř, vytahuje z kapsy vyšívaný pytlík a žádá si devět různých semen. Počítám: pohanka, hrách, čočka, fazole, jáhly, kroupy, rýže… To je sedm. Šamanka koukne do spíže, vezme špetku mouky a tři šípky. Pak měšec zaváže, zapálí jalovec a žehná našemu domu. To kouzlo teď bude zdobit roh pokoje na východní straně.
Ludmila tu bude měsíc. Mucha ji bere do jurty, kterou postavil nedaleko svého domu v Žabonosech. Dnes večer ji šamanka rituálně očistí a Muchovým posvětí mladého kozla, aby zajistila plodnost jejich stáda.
Když dopijí čaj a snědí kastrol guláše, mají se k odchodu. Mě čeká ještě upéct buchtu-metýnku na večer a zařadit do časopisu inzerci, kterou mi právě poslal manažer. Volám na pomoc svého muže – tentokrát k Donátovi vyráží s Viktorkou on.
Je podvečer. Inzeráty jsou umístěny, metýnku tahám z trouby. Viktorku hojdám v autě, pomalu míříme do Žabonos. Jurta se bělá už z dálky. Kolem ní pobíhá několik dredatých kluků, právě chytají kozla. Muchova žena snáší na stůl před jurtu všelijaké dobroty. Jsou tu pečená kuřata, houbový guláš, zapékaná pohanka se zeleninou, domácí sýry a chleba. Přidávám k nim svou metýnku a jdu se seznamovat s účastníky rituálu. Šamanka bere od každého jídla trochu a kousky pokládá na ohniště uvnitř jurty. Pak si oblékne plášť zdobený barevnými hady, čepici s orlím peřím a na krk si pověsí magické zrcadlo kyzyngu. Obřad může začít. Bere do ruky misku s mlékem, naběračku děviatiglazku a rozstřikuje kapky do všech světových stran včetně nebe. Když zahřmí buben, sedíme už všichni v jurtě a oheň se pomalu rozhořívá. Dým stoupá kouřovým otvorem a s ním i vůně a chutě obětovaných potravin. Duchové se jistě mají dobře.
Ludmila Oyun zpívá. Nikdo jí nerozumí, ale všichni mají pocit, že skrze ni promlouvá země. Její zpěv je zemitý a stoupá vzhůru stejně jako kouř. Pak na její pokyn přivedou kozla. Zvíře se brání, nechce jít dovnitř. Nakonec však jeho odpor slábne a nechá se provést třikrát kolem ohniště. Na závěr se klaní duchu ohně. Něco se s ním stalo, odmítá jít ven. Obřad končí, i tento den je u konce. Jedeme domů.
Je noc, Viktorka spí. Nořím se do rozepsané knížky…
Autorka je etnoložka, šéfredaktorka časopisu REGENERACE.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
Každé varhany mají svou osobnost
Katedrála svatého Víta se po sto letech dočkala nového hudebního nástroje. Zdejší varhany v ničem nepřipomínají hudební nástroj, jaký najdeme na kůru typického českého kostela. Ten zpravidla tvoří několik dřevěných skříní umístěných vedle sebe, nástroj „levitující“ ve svatém Vítu má ale kovové píšťaly obnažené a spojené do jedné řady, jejíž konce jsou připevněné přímo ke stěnám chrámu. Čelo varhan, které návštěvník vidí odspoda, pak svým tvarem připomíná jakousi obří Panovu flétnu ve tvaru motýla. Nástroj je po mnoha odkladech konečně hotový a právě probíhá jeho ladění.


















