Čtvrtek usazené čarodějky

Vítr se prohání domem. Tahle část barokního purkrabství připomíná „vidrholec“, jak s oblibou nazývá stav „netěsnící okna/dveře“ moje máma. Prohání se domem, nadzdvihuje rytmicky papíry kupící se na stole u okna a listuje si jimi. Na mobil mi v noci zabubnovalo několik zpráv. Neslyšela jsem. Přístroj je už více než dva měsíce nastaven na TICHO a jenom poblikává. Od té doby, co přišla Viktorka na svět, se ke mně zprávy a hlasy dostávají s několikahodinovým zpožděním – stává se, že odpovídám až za několik dnů. Všechno je jinak. Co bylo před Viktorkou, je zamlžené: sibiřská tajga, cesty, tužby, vlaky, opilci, nekonečná čekání, redigování článků po kavárnách, víno, klábosení, nostalgické pokuřování bělomorek, pak zase tužby, cesty, a když ne tajga, tak aspoň step. Všechno je jinak. Jinde. Utopené v mlze.

Ráno je dané. Probouzí mě mlaskání. Právě se přisála k prsu, aby mě odvedla od myšlenek. Ty, co nevedou k ní, vyruší přisáním a trochu u toho nadává. Nevzdávám to. V hlavě si vytvořím seznam: kam zavolat, jak rozdělit úkoly, co napsat. Stisk sklouzl trochu vedle – poznala, že jsem na ni nemyslela.

Rychle vstávat. Ještě kojím, ale jednou rukou odesílám svou noční práci – časopis je zredigovaný. Pak strkám dítě do šátku a letím na poštu odeslat obrazový doprovod. Cestou si kupuji v řeznictví ruskou zmrzlinu a jdeme ke svatému Donátovi do polí. Je čas Viktorky a malá chce pozorovat listí na stromech – už je vidí. Kojím pod ozobanou třešní.

Doma pak stavím na guláš, Viktorka řve, že zase nejsem. Sundávám ze stěny buben a paličku. Okamžitě se uklidňuje, má ráda bubnování. Sleduje mě velikýma očima a poslouchá.

Pak se najednou otevřou dveře a stojí v nich Mucha se šamankou Ludmilou Oyun ze sibiřské republiky Tuva. Jen co vkročí dovnitř, vytahuje z kapsy vyšívaný pytlík a žádá si devět různých semen. Počítám: pohanka, hrách, čočka, fazole, jáhly, kroupy, rýže… To je sedm. Šamanka koukne do spíže, vezme špetku mouky a tři šípky. Pak měšec zaváže, zapálí jalovec a žehná našemu domu. To kouzlo teď bude zdobit roh pokoje na východní straně.

Ludmila tu bude měsíc. Mucha ji bere do jurty, kterou postavil nedaleko svého domu v Žabonosech. Dnes večer ji šamanka rituálně očistí a Muchovým posvětí mladého kozla, aby zajistila plodnost jejich stáda.

Když dopijí čaj a snědí kastrol guláše, mají se k odchodu. Mě čeká ještě upéct buchtu-metýnku na večer a zařadit do časopisu inzerci, kterou mi právě poslal manažer. Volám na pomoc svého muže – tentokrát k Donátovi vyráží s Viktorkou on.

Je podvečer. Inzeráty jsou umístěny, metýnku tahám z trouby. Viktorku hojdám v autě, pomalu míříme do Žabonos. Jurta se bělá už z dálky. Kolem ní pobíhá několik dredatých kluků, právě chytají kozla. Muchova žena snáší na stůl před jurtu všelijaké dobroty. Jsou tu pečená kuřata, houbový guláš, zapékaná pohanka se zeleninou, domácí sýry a chleba. Přidávám k nim svou metýnku a jdu se seznamovat s účastníky rituálu. Šamanka bere od každého jídla trochu a kousky pokládá na ohniště uvnitř jurty. Pak si oblékne plášť zdobený barevnými hady, čepici s orlím peřím a na krk si pověsí magické zrcadlo kyzyngu. Obřad může začít. Bere do ruky misku s mlékem, naběračku děviatiglazku a rozstřikuje kapky do všech světových stran včetně nebe. Když zahřmí buben, sedíme už všichni v jurtě a oheň se pomalu rozhořívá. Dým stoupá kouřovým otvorem a s ním i vůně a chutě obětovaných potravin. Duchové se jistě mají dobře.

Ludmila Oyun zpívá. Nikdo jí nerozumí, ale všichni mají pocit, že skrze ni promlouvá země. Její zpěv je zemitý a stoupá vzhůru stejně jako kouř. Pak na její pokyn přivedou kozla. Zvíře se brání, nechce jít dovnitř. Nakonec však jeho odpor slábne a nechá se provést třikrát kolem ohniště. Na závěr se klaní duchu ohně. Něco se s ním stalo, odmítá jít ven. Obřad končí, i tento den je u konce. Jedeme domů.

Je noc, Viktorka spí. Nořím se do rozepsané knížky…

Autorka je etnoložka, šéfredaktorka časopisu REGENERACE.