Klimek a tajnosti české historie
S Antonínem Klimkem (1937–2005), pochovaným minulý pátek v Praze, odešla neobyčejně vlivná a rázovitá postava českého psaní o historii. Starý pán vyhlížel jako převtělení Buffalo Billa, a když se účastnil nějakých anket, tak v nich vykládal, že doma na počítači hraje „akční střílečky“ a relaxuje při poslechu techna. Před listopadem pracoval v archivech, po něm psal studie a knihy, v českých poměrech nezvykle osobité. Vynalezl si vlastní styl, v němž mohl povědět, co chtěl, a jeho práce působily pozdvižení. Zejména dvousvazkový Boj o Hrad, jeho nejznámější dílo.
S Antonínem Klimkem (1937–2005), pochovaným minulý pátek v Praze, odešla neobyčejně vlivná a rázovitá postava českého psaní o historii. Starý pán vyhlížel jako převtělení Buffalo Billa, a když se účastnil nějakých anket, tak v nich vykládal, že doma na počítači hraje „akční střílečky“ a relaxuje při poslechu techna. Před listopadem pracoval v archivech, po něm psal studie a knihy, v českých poměrech nezvykle osobité. Vynalezl si vlastní styl, v němž mohl povědět, co chtěl, a jeho práce působily pozdvižení. Zejména dvousvazkový Boj o Hrad, jeho nejznámější dílo.
Čekání na příležitost
Až v roce 1989 se poprvé představil širší veřejnosti, rovnou jako suverénní autor s výrazným rukopisem. V řadě „Slovo k historii“ vydávané nakladatelstvím Melantrich mu vyšel sešit nazvaný Jak se dělal mír roku 1919. Celá edice byla výrazně perestrojková, kus po kousku také přepisovala nudné kapitoly normalizačního dějepisu. Celý hlavní proud se pomalu připravoval na návrat Masaryka a Beneše a uznání meziválečné republiky. Jenže Klimek ne. Jeho text se zvláštní samozřejmostí nejevil známky indoktrinace režimními výklady, ale nemířil ani k pietní oslavě české demokratické tradice. V atmosféře roku 1989 působilo nezvykle, že si tu neodpustil citovat štiplavou charakteristiku Edvarda Beneše.
V roce 1990 opustil podnikový archiv Škody Plzeň, kde pracoval tři desítky…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studna
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
