Bojím se, aby se nepřišlo na to, že nejsem spisovatelka

Léta normalizace byla nesvobodná, šedivá a celkově hnusná doba. Pod šedivým nátěrem však existoval paralelní svět, který byl hodně barvitý. Propojoval všechny možné dobrovolné „vyhnance“, tedy ty, kdo nechtěli mít s režimem příliš nebo vůbec nic společného. Lidi z undergroundu, disentu, umělce, pankáče, hipíky, muzikanty, filozofy, opilce i různé samozvané proroky až po regulérní blázny – pro většinovou společnost vyděděnce, ztroskotance a samozvance.

Útočištěm pro mnohé z nich se stal byt 1+1 čtvrté kategorie bez teplé vody a se záchodem na chodbě v domě v Koněvově ulici 73 na pražském Žižkově, který obývala undergroundová „femme fatale“ Táňa Leixnerová se svými dvěma dětmi. Vzpomínky na dětství v pestrém společenství matčiných přátel a také na postupující Táninu duševní nemoc zachytila její dcera ve svém knižním debutu Táňa / Praha 3 / Žižkov. „Moje dětství se může zdát někomu šílené. Na druhou stranu jsem toho zažila tolik, co jiný za celý život ne,“ říká Marie Zelbová.

Autorku knihy, o které se nyní mluví jako o literárním překvapení sezony, jsem poprvé viděla na začátku osmdesátých let. Bylo to v mlýně na Kosím potoce u Plané u Mariánských Lázní, kde pár kamarádů založilo po vzoru hippies komunu. Přijela tam trabantem s mámou a rodinným přítelem, psychiatrem a básníkem Michalem Maršálkem. Táňa celé tři dny bubnovala do kbelíků na vodu a lavorů a její tehdy asi tříletá dcera si hrála mezi vlasatými máničkami. Pak mi na dlouhou dobu obě zmizely z očí. Když jsem Marii před nedávnem volala kvůli její knize, automaticky jsem ji po těch letech oslovila jako většina jejích blízkých a přátel – „Maruško“. V rozhovoru si proto tykáme.

Napíšeš nějakou další knihu, když se na tvůj debut momentálně snáší chvála ze všech stran?