Ivan Gabal: Kvalifikace, nebo paranoidní setback?

Covid nás poznamenal – nejen jako nová zkušenost pandemie, ale jako pohroma, která změní naše životy, v něčem i trvale. Jedním z nejtvrdších opatření bylo dlouhé uzavření škol a zrušení moderního principu vzdělávání dětí. Nejen pro povinnou gramotnost, ale ke srůstání se svými vrstevníky, setkání s autoritou učitele i se vzděláváním, jehož úroveň se ověřuje zkoušením a známkuje.

Dlouhodobé uzavření škol postihlo zejména ty děti, které byly na počátku své školní cesty. Uzavření dětí doma v rodinách podmínilo přístup ke vzdělání i tím, jak byla domácnost vybavena počítačovou technikou a připojením k internetu a jak byli rodiče ochotni a schopni takové nástroje akceptovat, zvládnout nebo přijmout třeba korespondenční formu spolupráce se školou a učiteli. 

Tehdejší rychlá investice více než miliardy do vybavení škol IT technikou a připojením, aby se dalo učit a zejména zapůjčit tablety dětem, které je doma neměly, bylo systémovým krokem dopředu, protože v této oblasti jsme rázem překonali souvislost vzdělávání dětí a jejich výsledků s rodinným zázemím a vzdělanostním a sociálním původem. Děti s horším zázemím rychle dotáhly své vrstevníky, zapůjčenou techniku zvládly používat.

Česko patří ve srovnávacích vzdělanostních mezinárodních projektech notoricky k zemím, kde o vzdělanostních výsledcích a vzdělanostních drahách rozhoduje více sociální původ dětí než přidaná hodnota školy (PISA, TIMMS). Česká škola učí hodně podle toho, co si děti přinesou z domova – a nejen extrémním tlakem na domácí přípravu a domácí úkoly. Jde i o to, jak se škole daří učit děti, které nejsou z domova zcela „v pohodě“ a zvyklé se učit, návyk číst a zvládnout komunikaci s pedagogy i vrstevníky.