Už za pár dní budou zástupci vlády v Bruselu opět schvalovat evropskou ústavu. Na připomínky a nápady měla česká veřejnost a její politická elita téměř přesně rok času. Přesto dnes složka připravená v kufřících vyjednavačů vzbuzuje nevoli i v řadách vládní koalice – a opoziční zástupci ji naprosto odmítají. Jak je to možné? V čí hlavě nebo v jakých „myšlenkových tancích“ se vlastně rodil český příspěvek k budoucnosti Evropy?
Kdo, když ne my
Když se loni na jaře vrátili domů naši vyjednavači s návrhem evropské konstituce, hovořila politická reprezentace o nutnosti „široké celospolečenské shody“ a vláda slibovala rozsáhlou diskusi. Přestože se nakonec diplomatům nějaké české stanovisko opravdu podařilo sestavit (viz rámeček), idealistickou představu o jeho tvorbě však seškrtala drsná realita.
Z politických stran se jako první začali ústavou zabývat lidovci, jejichž tehdejší předseda byl zároveň i ministrem zahraničí. Strana přišla s přehledným seznamem, v němž mj. stálo: Česko musí v evropské konstituci prosazovat odkaz na křesťanské kořeny kontinentu, bránit paragrafům prosazujícím společenskou rovnoprávnost i pro homosexuální občany a hlasovat pro národní právo veta v debatách o azylové a imigrační politice EU (protože opak s sebou nese hrozbu solidárních příspěvku pro země s největším počtem uprchlíků). „Náš postoj k ústavě samozřejmě vypracovával zejména Cyril Svoboda. Ve straně o tom příliš debata…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
