Cesta za osvícením - díl pátý

Za ujgurským městem Kašgar směrem na jih se silnice dělí do dvou směrů. Vlevo míří trasa do Tibetu. Podle ústních zpráv od „batůžkářů“ zvolily čínské úřady pro turisty novou taktiku. Do Tibetu sice cizince pouští, ale nechají si to draze zaplatit. Povolení prý stojí 200 dolarů. Někteří cestovatelé tvrdí, že projeli i bez povolení - v nějakém náklaďáku. Pasažér autobusu je však bez šance. Není tedy moc čeho litovat, když autobus z Kašgaru uhýbá vpravo a směřuje do přívětivějšího Pákistánu. Právě tady navíc začíná jedna z největších atrakcí Asie, 1300 km dlouhá Karákoramská silnice, jedna z nejvýše položených na světě. Karakoram highway (KKH), nazvaná podle pohoří Karákoram, které přetíná, je raritou i z politického hlediska. Její příběh začal koncem 50. let, kdy Pákistán potřeboval postavit silnici na své nejsevernější území kolem města Gilgit. Se stavbou se začalo v roce 1959, o dalších osm let později padlo rozhodnutí Pákistánu a Číny o propojení obou zemí. To znamenalo 1300 km asfaltu v extrémně obtížných podmínkách - KKH byla ostatně dokončena až v roce 1978. Pákistánci a Číňané se chlubí tím, že zvládli nejtěžší stavbu světa, a mají po ruce „ohromující data“: v čase největšího stavebního nasazení tu pracovalo 25 tisíc lidí, z nichž ovšem přes 400 zahynulo. Statistika také uvádí, že k odstranění 30 milionů m3 kamene se spotřebovalo osm tisíc tun dynamitu. V čase stavby pákistánští politici tvrdili, že silnice výrazně zvýší obchodní výměnu s Čínou a ekonomický rozvoj…