Nestřílejte na pianistu

Letošní filmový festival v Cannes by se dal podle starého vtipu přirovnat k lahvi, která je napůl plná a napůl prázdná. Chyběly sice geniální vrcholy, ale program byl celkově zajímavější než jindy. Festival přinesl více obsahové i stylové odvahy, byl sympaticky antikonzervativní a plný individuálních reflexí filmařů. Porota v Cannes se letos rozhodla podpořit filmy s politickým, humanistickým a sociálním akcentem. A to i přesto, že jejich kasovní úspěch bude většinou asi skromný. I herecké ceny si odnesli umělci, které fotografové nepovažují za hvězdy hodné pronásledování: Belgičan Olivier Gourmet a nenápadná hrdinka většiny filmů Aki Kaurismäkiho Kati Outinenová.

Dvakrát minulost

„Je to především cena Polsku“, prohlásil Roman Polanski když přebíral hlavní cenu festivalu - Zlatou Palmu - za svůj film Pianista. Byla to omluva za to, že Poláci v Pianistovi mluví anglicky, a že film zatížila popisnost nutná k tomu, aby varšavskou válečnou realitu pochopili i v Americe nebo v Singapuru. „Už čtyřicet let jsem věděl, že natočím film o svém dětství ve varšavském ghettu, ale že to nebude autobiografie,“ řekl Polanski. Námět nakonec našel v autobiografické knize Wladyszlava Szpilmanna Pianista. Tam, kde příběh židovského hudebníka na útěku z ghetta vychází z Polanského prožitku, je to velkolepá studie člověka, jehož vůle přežít je silnější, než sám věřil. Na rozdíl od Stevena Spielberga vypráví Polanski „zevnitř“. Jeho paměť uchovává detaily, které se…