Pravdivé lži

Komentovat vlastní prohru v soudním sporu s Milošem Zemanem je výpravou na tenký led, protože teď samozřejmě vypadám jako lump, jemuž byla lumpárna nakonec přece jen prokázána. Naštěstí už ale nemusím vysvětlovat, že premiérův výrok o mé korupci ČEZem byl nepravdivý - předsedkyně senátu Vrchního soudu Naděžda Žáková to ve své závěrečné řeči sama zdůraznila a etická komise Syndikátu novinářů už před dvěma lety konstatovala, že jsem se nikdy ničeho špatného nedopustil. Jak je tedy možné, že teď senát otočil únorový rozsudek městského soudu o sto osmdesát stupňů a mou žalobu na ochranu osobnosti zamítl? Premiér prý za svou lež nenese odpovědnost, protože jen veřejnost „pravdivě informoval“ o nepravdě, kterou mu řekl někdejší ředitel ČEZu Milan Černý. Za opovážlivost, že jsem se proti Zemanově pomluvě bránil, budu dokonce muset zaplatit i soudní výlohy.

Šlouf, Šíma a ti druzí

Podle stejné logiky jsem mohl v létě 1997 „pravdivě informovat“ čtenáře Reflexu o tom, co jsem se dozvěděl o obsahu soudního spisu, na jehož základě bylo kdysi rozvedeno premiérovo první manželství. Nešlo přitom o žádnou bulvární špínu, ale o velmi závažné informace týkající se Zemanova podivného chování v 70. letech, které nabízejí i vysvětlení některých jeho dnešních kauz. Přestože mi je potvrdila i premiérova někdejší manželka Blanka, nezveřejnil jsem nakonec nic. Ani dva nezávislé zdroje se mi totiž nezdály dostačující. Miloš Zeman, věčně útočící na novináře, by byl sám…