Škola (na Západě) základ života

K nejlepším studentům předposledního ročníku St. Norbert College na severním předměstí Chicaga patří vysoký tmavovlasý mladík s nesmělým úsměvem. „Naše škola je natolik prestižní, že s hledáním zaměstnání bych v Americe problém neměl,“ vysvětluje svůj program do dalších let brněnský rodák Pavel Trčala (23). „Ale zůstat tam není můj sen. Jsem znechucen tím konzumním kolotočem – pračka, lednička, auto, barák a znovu nová pračka…“ Raději se chystá na další studia. „Mým snem je postgraduální studium v Ženevě, tam je asi nejlepší škola diplomacie,“ uvažuje nahlas. Až školu dokončí, nabídne své služby rodné republice. Český sen se může uskutečnit, říká nám osud brněnského studenta. Hranice se otevírají, za nimi nás čeká úspěch a stejně úspěšný bude bezpochyby návrat domů.

Cesta gymnazistů

Všichni ministři školství se v posledních desetiletích shodují v jednom: naše školství je výborné a v okolních zemích nám ho mohou závidět. Dnes se ukazuje, že v něčem mají pravdu. Zhruba tři tisíce našich gymnazistů i vysokoškoláků každoročně nastupuje na zahraniční univerzity i střední školy a značná část z nich tam podává špičkové či alespoň průměrné výkony. Ředitel české pobočky agentury Student Travel Schools (STS) Tom Šafránek tvrdí, že nejlépe se na vysokoškolské studium v cizině připraví ten, kdo si tam zopakuje poslední ročník střední školy. Zájemci (nejčastěji o studium ve Spojených státech, německy mluvících zemích a Francii) udělají v jeho agentuře testy a pohovor, pak musí počkat do konce prázdnin, zda se najde škola, která je bude chtít. Rodiče středoškoláků zaplatí za roční zkušenost svých dětí kolem pěti tisíc dolarů. „Občas je taková cena zdrojem nedorozumění,“ říká Šafránek. „Rodiče si myslí, že za tolik peněz si mohou vybírat školu, ale to je omyl. Neuvědomují si, že skutečná cena ročního studia je mnohem vyšší.“ Například ve Spojených státech prý vyjde školné, bydlení a jídlo za rok na 25 tisíc dolarů (téměř milion korun), v Německu se sice školné neplatí, i tak je třeba si vyhradit devět tisíc marek (skoro 200 tisíc korun) na výdaje za pobyt. Své kontakty mají i některé vzdělávací ústavy. „Každá z církevních škol má nějakou partnerskou školu v zahraničí,“ chlubí se například ředitel brněnského biskupského gymnázia. „Od nás jezdí kaž- dý rok tři hoši na semestr do Rakouska, tři dívky na měsíc do Německa a dva až pět studentů na rok do Ameriky.“ Omezený počet dětí může využít služeb nadací. Například Open Society Fund vybírá každý rok z několika stovek zájemců pět nebo šest dětí, které projdou sítem jazykových testů a ústních pohovorů. Až doteď platili jejich rodiče jen cestu, od příštího ročníku si budou muset připravit o 1300 liber (75 tisíc korun) víc. „Taková je filozofie našeho sponzora George Sorose,“ říká koordinátorka programu pro středoškoláky Marie Almerová.

Obrovský dar

„Angličtinu jsem se učila od druhé třídy, pak jsem chodila na pražské gymnázium Nad Alejí. Anglicky jsme se tam učili i chemii, biologii či zeměpis, polovina učitelů byla ze zahraničí,“ vysvětluje Dana Machyčková, proč právě ji před třemi lety poslala nadace Open Society Fund na americkou školu. Hlavní roli však podle ní sehrálo „něco navíc“. Američanům se prý zalíbila její otevřenost a bezprostřednost. „Navíc umím paličkovat.“ Před odjezdem do Minnetonky ve Wisconsinu musela Dana slíbit, že bude dodržovat některé příkazy: nebude pít alkohol, brát drogy, řídit auto a navazovat intimní vztahy. Jejich porušení by znamenalo okamžitou cestu domů. „Nevadilo mi to, brala jsem jako obrovský dar, že mohu jet,“ říká Dana Machyčková. V rodině, kde bydlela, musela ctít i další pravidla: nemohla brečet jinde než v koupelně, číst při společných výletech autem ani příliš často telefonovat jiným českým studentům. V americké škole ji nejvíc překvapila nabídka předmětů. „Rozdělení na gymnázia, odborné školy a učiliště tam neexistuje, nedělají se ani žádné přijímačky,“ zjistila Dana. „Rozdíly ve schopnostech žáků řeší právě výběr předmětů – můžete si zvolit normální výuku španělštiny, chodit na náročnější hodiny, stejně jako kurz opakovat.“ Nutné je jediné – nasbírat během studia určitý počet kreditů z jednotlivých okruhů předmětů. Tak přátelská škola vede podle pražské absolventky k daleko větší toleranci: nikdo se třeba z obav před posměchem spolužáků nebo učitelů nestydí zeptat, čemu nerozumí. Tamní učitelé také žákům nejen tolerují, ale přímo na nich vyžadují vlastní názor. Českou školu Dana nezatracuje. Díky gymnáziu získala obecný přehled a od základní školy pravidelně cvičila paměť. Přesto nechce dál v českém systému studovat a chodí na manažerskou fakultu, kterou si v Praze zřídila barcelonská ekonomická univerzita. „Chtěla jsem chodit na školu, která je vedena v zahraničním duchu, kde se víc vzdělává, než bifluje.“

Cesta vysokoškoláků

Odhadem ministerských úředníků nabývá na zahraničních univerzitách sebevědomí tři tisíce Čechů, polovina vděčí za tuto možnost programu Evropské unie s názvem Erasmus. Česká republika do něho byla zařazena loni: kromě bezplatného studia mohl každý student dostat příspěvek až 1100 eur na měsíc. Na semestr nebo dva tak převážně do Německa, Velké Británie či Francie vyjelo 1200 mladých lidí. Letošní počet je o tři stovky vyšší. Nejvíce míst, přes 260, připadlo na pražskou Univerzitu Karlovu. Kromě toho má ministerstvo školství s některými státy speciální smlouvy, odkud získáme další volná místa – třeba na UK jich letos připadne asi 40. Část studentů si samozřejmě zařídí studium sama. „V německy mluvících zemích po nich chtějí totéž, co musí splnit doma,“ říká ředitel odboru zahraničních vztahů ministerstva školství Pavel Cink. Když se na srovnatelné škole u nás dělají přijímací zkoušky, požadují jejich úspěšný výsledek i Němci. Kromě toho musí zájemce složit zkoušku z jazyka a prokázat, že má dost peněz (800–1000 marek na měsíc). Když chce studovat v USA, Anglii nebo Francii, stačí jazyk a peníze. Záleží už na konkrétní škole, zda poskytne stipendium (informace se nejlépe najdou na internetu). Podmínky pro vyplácení stipendia jsou ale často velmi přísné a většinou zakazují studentům jakoukoli jinou činnost než návštěvu školy. Žádné výlety a objevování cizích krajů se nekonají. Pokud student některou z podmínek nedodrží, je vrácen zpět domů a musí uhradit vše, co do něj bylo investováno.

Mám samá áčka

V úvodu zmíněný Pavel Trčala jako jediný z žáků brněnského biskupského gymnázia pokračoval v Americe ze střední školy dále na vysokou. „Pavel se nebojí, jde do toho. Nenechal se odradit stresem, který samozřejmě roční pobyt mimo domov přináší,“ vysvětluje si to ředitel gymnázia Jaroslav Odstrčil. „Od začátku jsem nebyl na pochybách, zda se po roce vracet, nebo ne,“ doplňuje ředitele mladík. „Na americké střední škole jsem si vzal tolik předmětů, že se mi podařilo získat diplom za jeden rok a mohl jsem na univerzitu se slušným stipendiem.“ Pavel studuje mezinárodní ekonomii a mezinárodní vztahy. Proto absolvoval rok i na německé škole. „Atmosféra v Americe je úplně jiná než v Evropě,“ říká. „V Německu, stejně jako u nás, nemusíte chodit na přednášky, vedete volný studentský život. V Americe chybět nesmíte – denně pracujete několik hodin na projektech, děláte výpočty, sedíte na seminářích. A neustále musíte prezentovat výsledky své práce.“ On sám se dokázal prosadit: hned v prvním ročníku byl na výběrovém semináři v newyorském sídle OSN, později bylo jeho jméno zveřejněno v publikaci „Kdo je kdo“ mezi nejlepšími americkými studenty. V Americe zažil u nás neobvyklou rivalitu mezi studenty, kteří se přitom na druhé straně neustále cvičí, jak pracovat v týmu. Nejvíc ho ale překvapilo tabu, které obestírá průběh všech zkoušek. Test se například rozdává složený, aby opravdu nikdo nemohl nic zahlédnout. „Spolužáci si ani nevyprávějí o tom, co ve které otázce zkazili,“ usmívá se Pavel. „O takových věcech se vlastně bavím jen se svým kamarádem ze Sarajeva. Projel jsem Ameriku stopem křížem krážem,“ dodává. „Cizí lidé se mnou klidně rozebírali svůj sexuální či manželský život. Ale nikdo mi neřekl, kolik vydělává. A studijní výsledky jsou považovány za předzvěst toho, jaký bude v budoucnu váš plat.“ „Tento semestr byl ale opravdu náročný,“ bilancuje mladík v brněnském bytě svých rodičů. „Dostal jsem místo v bance, což je pro můj obor velmi prospěšná zkušenost. Nechal jsem si i místo asistenta profesora. Na přípravu do školy mi vlastně zbyly jen víkendy. Asi jsem si toho naložil přece jen příliš. Všechno jsem sice zvládl, na internetu jsem se už podíval, že mám samá áčka, jen jedno AB. Ale posledních 14 dnů usínám vpodvečer a budím se před polednem.“

Blázen ze Západu

Přestupy mezi různými univerzitami v různých zemích patří k běžné praxi evropských či amerických studentů. Upravit podobnou cestu i pro tuzemské žáky má jedna z posledních novinek našeho školství – takzvaný kreditní systém. Určitý počet kreditů (bodů) se totiž uděluje za zkoušku ve většině evropských vysokých škol. Sbírat je mohou na fakultách podle své volby, dokud nedosáhnou počtu nezbytného k bakalářské, magisterské či doktorské zkoušce. Teď jde ještě o to zaručit, aby české kredity znamenaly totéž, co evropské. Podle Bohumíra Jánského, proděkana Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (jak svědčí publikační činnost učitelů, jde o jednu z nejlepších českých vysokých škol), to nebude žádná samozřejmost. „Kredity jsou bohužel skutečně pouze technickým nástrojem a nevypovídají nic o kvalitě vyučovaného předmětu,“ vysvětluje Jánský. „Nám také chvíli trvalo, než jsme v bouřlivých debatách s ostatními profesory určili, která přednáška je zvlášť důležitá a náročná a ohodnotíme ji třeba kredity sedmi, a kterou jen třemi.“ Docent Jánský však věří tomu, že postupně se kvalita a náročnost budou hodnotit podstatně více než „docházkové“ semináře, a bude možné srovnat pět kreditů českých s pěti kredity v zahraničí. „Vím od studentů, kteří byli v zahraničí, že pokud jde o kvalitu, stále se ve většině předmětů ještě nemůžeme se západními kolegy srovnávat,“ dodává Jánský. „Rozdíl cítíte na každém kroku,“ doplňuje proděkana Kateřina Jonášová, která ve Švýcarsku studovala žurnalistiku. „Profesoři na západních univerzitách si vás všímají, znají vás osobně a dávají vám najevo, že jsou tam pro vás. Svými požadavky vás také tlačí k tomu, každý den studovat knihy a psát práce.“ O nárocích zahraničních univerzit vypovídá to, že jen něco málo přes deset procent studentů při škole také pracuje na plný úvazek. V Čechách a na Moravě je situace opačná: jen málo vysokoškoláků se spokojí s pouhými občasnými brigádami. Studenti technických fakult dokonce mnohdy provozují vlastní firmu. „Studovat v Čechách byla pohoda. U některých zkoušek se mě dokonce ptal profesor jen na reálie mého amerického života a pak mi dal jedničku,“ přiznává Američan Scott Butler, který strávil rok na Univerzitě Karlově. Trochu mu prý nečekaná volnost a nezájem pedagogů vadily, ale nakonec tomu přišel na chuť. „Když jsem se seznamoval s kolegy z ročníku a téměř každý mi řekl, že se živí sám, hlava se mi obdivem sama ukláněla. Po pár týdnech jsem ale také začal pracovat.“ Prý zpočátku působil na své okolí jako blázen, protože chodil poctivě na všechny přednášky a semináře, odevzdával včas seminární práce a na zkoušky chodil jedině v prvním termínu.

Víme, co musíme

Kolik Čechů studuje v zahraničí, není nikomu úplně jasné. „Žádná evidence neexistuje,“ postěžoval si dokonce v Radiofóru nad nedostatkem informací proslulý školský expert Ondřej Štefl a dodal: „O něco takového by se přece mělo postarat ministerstvo školství!“ Jediný dostupný odhad – již zmiňovaných tří tisíce studentů – pochází od ministrova poradce Jana Kouckého. Ten zároveň přiznává, že to není žádný zázrak: „Je to asi třikrát méně, než je běžné v zemích Evropské unie.“ Podle Kouckého máme co dohánět už z toho důvodu, že Unie si dala za cíl, aby každý student strávil alespoň jeden semestr na škole v jiné zemi. Ministerští úředníci ovšem dodávají, že od nich aktivitu v tomto směru čekat nemůžeme. Rozhodně nebudou shánět žádné informace o studentech: „Je to jejich osobní věc,“ upozorňuje ředitel zahraničního odboru Cink. On sám má údaje pouze o pěti stovkách studentů na cizích středních školách a tisícovce na univerzitách, jejichž rodiče žádají o dětské přídavky. Ministerstvo ani jiný vládní úřad také nevypisují žádná stipendia pro doktorská studia na nejlepších západních univerzitách, nemají tedy nejmenší přehled o tom, kolik Čechů má k tak elitnímu vzdělání přístup. Nezájem důležitých úřadů podporovat či alespoň evidovat úspěchy studentů v cizině není snad důkazem jejich nedbalosti. Spíše ilustruje postoj společnosti a je prvním varováním pro ty, kteří se z cizích škol vracejí do Čech.

Sprcha při návratu

Teoreticky by student se zahraničním diplomem u nás problémy mít neměl. V roce 1997 podepsala Česká republika v Lisabonu úmluvu Rady Evropy a UNESCO o uznávání vysokoškolských titulů a diplomů. Dohoda u nás začne platit 1. února 2000, a od tohoto data budou českým ministerstvem školství automaticky uznávány vysokoškolské diplomy z univerzit zemí Evropské unie, většiny postkomunistických států, z Kanady či USA. Je to důležitá změna k lepšímu. Dosud u nás měl absolvent cizí univerzity dvě možnosti. Buď vyhledal tuzemskou fakultu se stejným zaměřením, jaké si zvolil za hranicemi, a nechal si dovezený titul potvrdit, anebo se všude prokazoval jen zahraničním diplomem. Druhá varianta stačila u zahraničních firem, nedávala však šanci získat slušnou práci ve státních službách. „Takový člověk nemohl být zařazen do kategorie odpovídající vysokoškolskému vzdělání,“ potvrzuje Štěpánka Skuhrová z Centra pro studium vysokého školství. Lepší to měli pouze ti, kdo studovali v zemích, které měly s Čechy dohodu platnou ještě z komunistických dob – vedle Maďarska a Bulharska šlo překvapivě i o Mongolsko a Kubu či Kazachstán. Ani únorová změna k lepšímu ale nepomůže těm, kdo se vydají do zahraničí na semestr či na dva. Žádný předpis jejich domovskou univerzitu nenutí, aby zahraniční zkušenosti uznala. „Když jsem se vrátila po jednom semestru ve Švýcarsku zpět na Karlovu univerzitu, narychlo jsem dodělávala všechny zkoušky. Jinak bych musela zpětně přerušit školu, a ztratila bych tak zbytečně půl roku,“ říká studentka žurnalistiky na Fakultě sociálních věd Kateřina Jonášová. Před odjezdem do Švýcarska sice uznání zahraničních zkoušek domluvila na studijním oddělení, neměla ale o rozhovoru žádný doklad, a slib, že fakulta uzná zahraniční studium, padl pod stůl. „Všichni se na mě dívali jako na blázna,“ krčí rameny Kateřina.

Pánem na své univerzitě

Jak stojí výše, evropské vysoké školy studium v jiných zemích – i v České republice – uznávají a nechávají na studentech, zda v jejich programech obstojí. Tuzemské univerzity zatím jdou svou tradiční cestou. Každá z nich uznává jen své zkoušky, své hodnocení a svůj studijní systém. Málokdy je například univerzita v Praze ochotná uznat studentovi zkoušky složené v Brně. Všichni zástupci škol to vysvětlují tím, že nelze srovnat kvalitu – alespoň dokud nebudou všude kredity. Ani pak prý ale nebude automatické uznávání cizích zkoušek samozřejmostí, poslední slovo musí mít vždy škola. A když neplatí zkoušky složené za humny, je jasné, že nemohou platit ani zahraniční. „Najednou jsem měl pocit, že mé studium v zahraničí je spíš minus než plus. Až po týdnech handrkování mi nakonec uznali jednu z asi jedenácti zkoušek,“ stěžuje si mladý muž, který absolvoval v cizině tři semestry (odmítá publikovat své jméno z obavy před tím, že ho přílišná upřímnost poškodí při zkouškách). Podle studentů může být jádrem podobných problémů obava před zahraniční konkurencí. „Hned po svém návratu jsem nabídla vedoucí katedry možnost rozšíření studijních materiálů,“ líčí další zážitky studentka Jonášová. „Ze Švýcarska, kde jsem studovala stejný obor jako tady, jsem přivezla skripta a učebnice, které na naší škole vůbec nejsou, a nabídla je k překladu.“ O nabídku nikdo neměl nejmenší zájem. Zkušenosti studentů potvrzuje i proděkan Jánský: „Bohužel vím, že většina fakult se ke studiu svých studentů v zahraničí staví odmítavě. Výmluvy, proč neuznávají zahraniční studium, ale nechápu. Není přece nic jednoduššího, než se studentem před jeho odjezdem do zahraničí vypracovat přibližný studijní plán a pak mu zahraniční zkoušky a pobyt uznat jako regulérní část studia. My to tak děláme,“ ukazuje docent Jánský možnou cestu, jak se nepříjemnostem po návratu nejlépe vyhnout.

Nebezpečná cesta na Západ

Český školský systém – který se neliší od ostatních postkomunistických – je elitářsky uzavřený a chová se ke svým zákazníkům značně nepřátelsky. Školy jsou pevně zabudovány do pavučiny státní správy a existuje nad nimi jen slabá veřejná kontrola. Děti jsou několikrát během svých studií podrobeny přísné selekci – podle toho, jak uspějí, vypadá jejich další životní dráha. Jen úzká elita, dnes asi pětina populace, má právo dosáhnout titulu na univerzitě a dobrého místa ve státní správě. Evropský (i americký) vzdělávací systém je naopak demokraticky otevřený. Stát v některých zemích zajišťuje servis, obvykle je ale pod pevnou kontrolou občanů. Byrokratická cesta výběru elit je zakázána: každý má právo studovat, na co se cítí a co zvládne. Proto jsou západní národy vzdělanější než východní. Zástupci českých elitních škol (gymnázií a univerzit) dnes mají možnost studovat v cizině. Lze věřit tomu, že mezi tamními průměrnými studenty uspějí. Hůře se vyslanci prosazují na školách pro americkou nebo evropskou elitu: vyšší kurzy na školách typu Harvardu či Cambridge absolvují jen jednotlivci. V tom ohledu mají naši studenti co dohánět i ve srovnání s východoasijskými zeměmi (například z Tchaj-wanu absolvují vyšší studia na amerických školách ročně tisíce zájemců). Není divu, že možnosti českých absolventů reformovat zdejší společnost nebo ekonomiku jsou na rozdíl od vrstevníků z Asie mizivé. Zahraniční cesty paradoxně posilují elitářství našeho systému. Jen pár Čechů (v současných poměrech 2–3 procenta) bude napříště komunikovat s cizinou na úrovni. Hrozí nám tak osud zemí třetího světa. Velmi úzká elita bude kontrolovat obchod s vyspělými zeměmi a jejich případnou hospodářskou pomoc, své pozice v zemi přitom bude posilovat mohutnou korupcí. Východisko nabízí Evropská unie. Pokud se české školy i po případném vstupu do Unie neotevřou, ocitnou se na vedlejší koleji. Každý Čech totiž bude moci opustit nepřátelský systém doma a studovat v zahraničí za stejných podmínek a se stejnými půjčkami jako rodák ze zemí patnáctky.

Rozhovor

„Naši studenti se v zahraničí zabydleli,“

říká ředitel odboru vysokých škol ministerstva školství Josef Beneš.

Kolik Čechů studuje v zahraničí?

Máme údaje o tom, kolik studentů vycestovalo do ciziny v rámci programu Erasmus. Loni to bylo něco málo přes tisíc studentů, letos čekáme ještě trochu vyšší číslo. Hodně studentů se však vydává na zahraniční univerzity soukromě a mimo tento projekt. O nich víme jen tolik, že v USA studuje asi tři tisíce studentů a v ostatních zemích přibližně stejný počet.

Vyhodnocujete zkušenosti studentů, kteří se vracejí zpět?

Snažíme se od nich získat informace, co se jim tam líbilo a co ne. A věřte, hovořil jsem s mnoha studenty se zahraniční zkušeností a oni mě ujistili, že naše vysoké školy jsou srovnatelné s cizími. Nikdo z nich netrpěl žádným mindrákem, že je hloupější a svým kolegům nestačí. Jediný větší rozdíl je podle nich v tom, že v cizině se profesor více studentovi věnuje.

Může český student automaticky přecházet na cizí a zpátky na českou školu?

Kdo chce, může klidně odjet studovat do zahraničí beze strachu, že by mu v Čechách nikdo jeho studium neuznal. Vše je samozřejmě vázáno na smlouvu s daným státem. Je-li uzavřena, jsou studentům vysokoškolské diplomy uznávány. Navíc od února začne platit Lisabonská úmluva, která umožní našim studentům neomezený pohyb na univerzitách hlavně v zemích Evropské unie. A podle této úmluvy budou studentům uznávány i jednotlivé zkoušky složené v zahraničí.

Školy ale zkoušky z ciziny studentům neuznávají.

Pak má student jedinou možnost – jít si stěžovat. První instance je děkan. Já však věřím tomu, že těchto případů není a nebude mnoho.

Proč jsou potíže s uznáním studia na západních školách, když zkoušky z univerzit bývalého socialistického bloku uznáváme okamžitě?

Víme, že kvalita většiny východních vysokých škol je nízká. Zatím však ještě platí smlouvy, a tak se automaticky diplomy a zkoušky z těchto zemí uznávají. Chystáme se však pro nás nevýhodné smlouvy rozvázat.