Kinematografie viděná ze sopky

Patří k dobrému tónu, ale často i k pravé zkušenosti stýskat si nad zmizením skutečných překvapení v kulturní nabídce. Přehlídka filmů Jeana Epsteina (1897–1953) na letošním karlovarském festivalu a k ní pohotově vydaná kniha jeho esejů Poetika obrazů rozevřela takový objevný zážitek, pro nějž doma nemáme srovnání: vždyť není v české kinematografické minulosti autor, který by od počátku, rovnoprávně a vytrvale spojoval tvorbu s její filozofickou reflexí. Epstein filmoval, aby z vlastní zkušenosti mohl o novém nástroji přemýšlet a psát, a psal - s takovým elánem, protože své poznatky měl šanci brzy „uvidět“ v obrazech. V této jednotě se našel, a ono to šlo do hloubky: tam byla jeho nejen umělecká, ale víc, také existenciální jistota.

Lyrozofie

Narodil se ve Varšavě francouzskému inženýrovi a polské matce, v Lyonu studoval medicínu a matematiku, ale horečnatě se věnoval i umění, zvláště malířství a filmu. Od roku 1921, kdy přesídlil do Paříže, už v něm roste režisér a teoretik v jednom těle: seznamuje se s představiteli francouzské filmové avantgardy dvacátých let Germaine Dulacovou, Louisem Dellucem, Abelem Gancem, Marcelem L'Herbierem. Poznává i „prvního“ filmového teoretika, pařížského Itala a vyhlášeného bohéma Ricciota Canuda, a nechá se přímo synovsky vést prudkými inspiracemi ze schůzek se spisovatelem Blaisem Cendrarsem. Natáčí své první dokumenty (Pasteur, 1922) a hrané filmy (Červená krčma, 1923) a současně rozvíjí své „lyrozofické“…