Místa s tajemstvím

Ve své studii o literární topologii Místa s tajemstvím (KLP, 1994) upozorňuje Daniela Hodrová na prastaré souvislosti lidského myšlení s vnímáním prostoru. Mezi jejími pozoruhodnými postřehy o různých typech míst (hora, dům, brána a škvíra, divočina, bludiště) a jejich literárním zrcadlením kupodivu chybí širší záběr podzemí. Představu podsvětí literatura odedávna hojně ztvárňovala (viz orfické mýty, pohádky o pekle apod.) a symbol jeskyně, dutiny, tajné chodby je ve strukturách lidské mysli hluboce zakotven. Tomu odpovídá i Freudovo výrazně prostorové rozvrstvení lidské psychiky na nadvědomí, vědomí a podvědomí, přičemž právě ta poslední vrstva by měla být nejvlivnější.

Také Praha, město s magickou pověstí, pochopitelně nepostrádá četné legendy o svém podzemí, které se zejména v dobách duchovně zjitřených (baroko, romantismus) uplatnily i jako motivy umělé literatury. Nejkurióznější představy o pražském podzemí vznikly koncem minulého století v okruhu českých i německých novoromantiků. Jejich pozdním květem je dílko Podzemní Praha velmistra bulvární žurnalistiky Karla Ladislava Kukly z roku 1920, napsané nepřekonatelným stylem: „Odsouzenec zajásal a nedbaje, že otvorem pronikly mu v ústrety proudy stuchlých, hnilobou páchnoucích výparů hnusného podzemí, vsoukal se dolů průlomem klenby jako had, a když nemohl nohama dno stoky dosáhnouti, odvážil se bez váhání pádu v neznámou, čirou prázdnotu!“ Kuklův románek vychází v skromné sešitové reedici jako 26. svazek Knihovny české speleologické společnosti v nakladatelství Zlatý kůň; jako 27. svazek jej doprovází stejnojmenná studie Václava Cílka, která je seriózním soupisem podzemních objektů hlavního města podle posledních průzkumů. Kuklovi hrdinové procházejí obrovitým labyrintem vzájemně propojených stok, sklepení, hřbitovních krypt a kaplí, klopýtají o zetlelé mrtvoly a odevšad je ohrožují hejna krys. Jejich putování autor lokalizuje podle plánu Prahy „pozemské“, takže se čtenář může při cestě do práce nebo na pivo utěšovat tím, že právě v těchto místech má hluboko pod nohama ještě obludnější svět, který je plný ještě ztracenějších existencí, než je sám. Kuklovo literární dryjáčnictví nepostrádá nostalgický půvab; o to nepříjemnější jsou závěrečné pasáže, v nichž vlastenečtí čeští proletáři vyhánějí z podzemí židovské uprchlíky ze zpustošené Haliče a obírají je o poslední majetek.

Cílkova odborná studie rozbouřenou fantazii zchladí: kromě metra a kanalizace není pod Prahou žádný propojený systém. Na podzemní lokality je ovšem hlavní město mimořádně bohaté. Jejich věcný soupis svědčí o důkladné a erudované badatelské práci, ale zároveň z něj vyzařuje okouzlení tajemstvím. Autor připomíná, jak se pražského podzemí v průběhu staletí zmocňovala krásná literatura a umění, přičemž básnickou obrazotvornost konfrontuje s přesnými fakty. Ta však nejsou konečná - speleologický průzkum podzemí často končí u nepřekonatelných závalů, za nimiž mohou chodby pokračovat. V rovině literární topologie, kterou k nám uvádí Daniela Hodrová, by se nakonec Cílkova knížka dala vnímat i jako metafora hlubinné psychologie, podněcující k přemýšlení o „závalech“ v duši člověka.