Zwei bier, prosím

„Už Palacký psal: podej Němcům prst a přijdeš o celou ruku,“ říká kronikářka malé obce v Sudetech.

Většina spoluobčanů s ní souhlasí.

Pětačtyřicetiletý Erhard S. jezdí do Kraslic z německého Klingentalu taxíkem. Skoro každý den. Dvoukilometrová cesta ho stojí marku. V bufetu na náměstí si dá svůj první Pilsner Urquell. V restauraci Severka pak další a k němu minutku. Číšníkovi, který na dveře přilepil ceduli Vstup jen v důstojném oblečení - II. cenová skupina, Erhartovy umolousané šaty nevadí. Erhart v Kraslicích hlavně střídavě jí a pije. Když je hezky, pospí si na trávě nebo na lavičce. Večer se nechá odvézt speciální linkou, která vozí občany Německa z pravidelných nákupů v Kraslicích. Erhart je nezaměstnaný. Stejně jako skoro třicet procent práceschopného obyvatelstva Klingentalu.„Kdybych bral podporu šest až osm set marek, dělal bych to zrovna tak,“ říká dvaatřicetiletý zedník, Čech, kterého zaměstnává klingentalská stavební firma. Na místní poměry je to názor velmi tolerantní.

Sloužit českýmu lidu

„Skopčáci se doma asi neodváží vyřvávat a opíjet se jako tady. Přes noc se z těch Dederonů stali boháči. Jezdili v trabantu, teď mají západní auťák, dávají nám to najevo. Peníze dělají člověka, ne šaty,“ soudí místní rodák Jaroslav Moučka, zedník.Vchod do kulturního domu v Kraslicích hlídají dva olbřímí dělníci vytesaní ze žuly. U nohou mají reklamní tabule s německými nápisy: teplé obědy, teplé večeře, pivo, víno. Ještě před třemi lety tu sídlil místní aparát strany, před dvěma roky aktivisté Občanského fóra. Dnes je nejnavštěvovanějším místem restaurace v poschodí. „Je smutný, že my štamgasti, který jsme živili hospody v zimních měsících, jsme dneska od hospod ve středu města odříznutý. Ceny jsou přijatelné jen pro Němce. Zbývá nám pár okrajových putyk,“ stěžuje si třicátník ve vyrudlých montérkách.Štefka Lazarová v hospodě U kapličky, kterou provozuje, sundala ze zdi Václava Klause. „Štamgasti sem kvůli němu přestali chodit. Je to smutný, ale nemůžu si dovolit nebrat na zákazníky ohled.“ Její kuchyně je vyhlášená a ceny lidové. „Já jsem nikdy ceny nanatahovala,“ dušuje se paní Lazarová. „Chci sloužit českýmu lidu."Naproti restaurace U Maxe si pod transparentem V hudbě život Čechů ladí svoje nástroje dechový orchestr Amati Kraslice. "Musíme to brát, jak to je,“ říká jeden z hudebníků. Předtím jsme je jezdili vykupovat my. A když jste přijela na sever k moři, bylo tam nejvíc slyšet češtinu. Mně hospody plné Němců nevadí. Koupím si vždycky sud piva v Krušovicích a narazím si ho pak na zahradě, v soukromí. Ušetřím a žena je spokojená, že mě má doma."

Kdo chce kam

Podle starosty Kraslic místní lidé z Němců strach nemají. „Spíš jim jen závidí ten blahobyt. Není divu, když je každý den vidí u řezníka nakupovat svíčkovou po kilech."Každý týden přijdou z ministerstva financí na kraslický úřad dvě tři žádosti odsunutých Němců. Němečtí občané v nich trvají na vrácení zabraného majetku. "Posílají formuláře, které jim připravil nějaký právník,“ říká starosta. „Kromě podpisu jsou stejné - jako by byly nacyklostylované. Zkoušejí to. My jim odpovídáme, že neexistuje zákon, podle kterého bychom jim mohli vyhovět.""Já říkám, že nás Němci odsud poženou,“ uklouzne důchodkyni, která brigádně pomáhá na městském úřadě. „Je jich ve městě jako much, občas se mě na něco ptají, ale já jim rozumím houbeles. Jejich ženský se chovají ještě docela solidně. Ale už i u kadeřníka je jich tolik, že se Češky musejí objednávat tři měsíce předem.“ Že je to dobrá příležitost otevřít novou oficínu žádného v Kraslicích zatím nenapadlo.Důchodce pan Chýška byl od dvaapadesátého roku u pohraniční stráže. Spolu s dalšími patnácti kamarády zakotvil v Kraslicích natrvalo. „S tou troškou Němců, co tu zůstali i po roce 1969, vycházíme dobře,“ říká. „Jejich děti většinou už ani německy neumějí, nepozná se, kterej je Němec. Od těch, kteří se sem jezdí podívat z Německa, slyšíme, že Kraslice za čtyřicet let zkrásněly.“ Bývalý péesák pracoval téměř třicet let na národním výboře a je přesvědčen, že má být na co pyšný: "Vybourali jsme tu malé uličky, postavili paneláky… Kdo je seriózní, ten to uzná."Asi čtyřicetiletému muži u stánku s novinami každodenní nápor z Kligentalu vadí. Místo slova Němci důsledně říká fašisti nebo skopčáci. "Co se začala přetřásat česko-německá smlouva, narostla jim ramena. Najednou jich je všude plno. Cítí se silní v kramflekách. Ale nepište o tom - pracuju s nima ve fabrice, byl by z toho poprask."Němčinu neumí. Jako většina kraslických ve středním věku. Neumí ji ani žádný učitel. Sami se ji teprve učí. Jediným odborníkem je ředitel základní školy. V jeho kroužku nepovinného německého jazyka jsou žáci od šesté do deváté třídy. Většina z nich se rozhodla trávit ve škole odpoledne z vlastní vůle, nebyl to nápad rodičů.

Sudety

Oloví je šedivé městečko v malebném údolí. Jeho původním německým obyvatelům se tu dařilo. Svědčí o tom jak otlučené, ale velkoryse postavené domy, tak stoletá továrna, kterou ze strany obklopuje anglický parčík s exotickými stromy. Dnes se pod cypřišemi prohánějí kropenaté slepice.„Podívejte se kolem,“ říká místní podnikatelka Krista Končeková, národností Němka, „kdo by sem chtěl jít zpátky. Původní majitelé většinou žijí v západním Německu. Sem si přijedou nanejvýš udělat fotku."Drobný starý muž opravuje stříšku nad vchodem svého velkého zanedbaného domu. Rodem Polák, přišel se Svobodovou armádou z Buzuluku. Ještě po padesáti letech stále říká "tady u vás“, „vy tady“. Zraněný ve válce, dostal v Oloví trafiku. „Pro cigarety si ke mně chodil Němčour, kterej do nás střílel na Dukle. Můj soused je Maďar, taky bojoval proti nám. Ale vojáci to tak neberou. Když je po válce, nenávist musíte zapomenout.“ Německá otázka ho nepálí. Vadí mu malý důchod: „To je tím, že všechno shrábnete vy, v tý Praze. Berete nás u huby.“ Kdo vy? „Já nebudu mluvit konkrétně,“ říká muž. A pak začne křičet: „My už jsme tady zobecněli za těch čtyřicet let. Taky za to můžete vy!“

Buduj vlast

Skupinka zaměstnanců státního statku posedává pod nápisem Buduj vlast - posílíš mír. Už přes hodinu čekají na instrukce technika, který se někde zdržel. Co se Němců týče, nejsou si vůbec jistí, jestli tady, v obci Úterý, nějací vůbec žili. „Asi jo. Vlastně tady měli většinu,“ připustí žena, která vypadá, že by je mohla pamatovat. „Ale po válce všichni utekli."Masívní renesanční domy na náměstí buď patří "lufťákům“, nebo připomínají zbořeniny. Jeden z těch zachovalejších vlastní sympatická čtyřicátnice Jiřina Koucká. Nebojí se, že by o něj mohla přijít. „Věřím tomu, že když se řeklo, že se majetek vrací až počínaje únorem 48, tak to platí.“ Před rokem se s kamarádkou u láhve vína dohodly, že nechají své rodiny s odrostlými dětmi v Plzni a otevřou si koloniál v Úterý, kam do té doby jezdily jen na chalupu. „Uvidíme, jestli se protlučeme. Lidi tu nemají moc peněz.“ Státní statek skomírá, poslední týden před výplatou prý zákazníci chodí jenom pro rohlíky. Jako jedno z prvních zlepšení musely zavést dlužní knížku. Kolik toho prodaly jen na dluh, prozradit nechtějí.

Průkopník

Jiný dům v Úterý. Padesát let ho nikdo neopravoval. Dnes v něm pracují tři muži. Vyvážejí zeminu, kterou kdysi místní svazáci zaházeli staleté sklepy. Naštěstí pro majitele - udělat betonovou podlahu už nestihli. Doktor Derka, onkolog, před deseti lety emigroval, učil a pracoval na univerzitě v Chicagu. Teď usilovně buší do cihel, kterými kulturní pracovníci zazdili okna někdejšího hotelu. Už jenom podle starých fotografií mladých hereček je poznat, že zanedbaný dům sloužil taky jako kino.Doktor romantickým Úterým projížděl náhodou. Zamiloval se do něj tak, že ještě toho dne přepadl starostu ve sprše a vyjednal koupi domu. „V promítacím sále bude galerie - sbírka mexického lidového umění. A v přízemí ordinace a čekárna.“ Dobře stavěný čtyřicátník srší energií, ze všeho nejvíc se zajímá o politiku. Před volbami pomáhal ODS v Plzni k volebnímu vítězství. To, že se vůbec začíná uvažovat o náhradách škod Němcům, považuje za „čistou dienstbierovštinu“. „Kdyby se raději,“ říká, „změnil nesmyslný zákon, který nedovoluje investovat v Československu lidem, kteří k němu mají skutečně vlastenecký vztah. Lidem, kteří byli nuceni emigrovat a přijali například americké státní občanství. Znám bezpočet takových, kteří by zemi víc přinesli, než by z ní vyzískali."Po volbách doktor prohlásil, že ČSFR opouští. Dva dny na to se ale nechal starostou odvést k pramenu kyselky, který vyvěrá hned za Úterým. Dál usilovně kutá na svém domě, o kterém sní jako o "neodolatelném hotýlku“.

Strach

Největší a dnes nejotlučenější dům na úterském náměstí koupili manželé Kmochovi v sedmdesátých letech za tři stovky. Ona coby soukromnice spravuje lidem v městečku prádlo a ve volném čase vede obci kroniku. Před několika lety do ní zaznamenala vyprávění mládežníků, kteří přijeli osídlovat pohraničí: „Střílelo se. Když se Němci po nocích vraceli s vozy pro majetek, byli nebezpeční."Manžel je nezaměstnaný, pracoval předtím na statku, do důchodu mu zbývá deset let."Já jsem pro to, aby Němci a Češi žili vedle sebe. Ale problém je v tom,“ tvrdí pan Kmoch, „že Němec zůstane vždycky Germánem. Nikdy si nebudeme rovný, nikdy se k nám nepřestanou chovat povýšeně.""Představte si,“ vloží se do řeči manželka, „že sedmadvacetiletá maminka od tří dětí klidně řekne: `Ať si Němec přijde, hlavně když budu mít práci.` Špatně jsme mladý vychovali. Není v nich špetka národní hrdosti."Podle manželů Kmochových se Němci vrátit nechtějí: "Jim jde jenom o to, abychom jim z baráků platili peníze. Už Palacký psal: podej Němci prst a přijdeš o celou ruku.“ Česko-německou smlouvu považuje paní Kmochová za začátek germanizace: „Když se uzákoní, že byli vyhnáni, znamená to, že jim bylo ukřivděno. Každá křivda si žádá odškodnění. Ať k ní dojde jakýmkoliv způsobem, Němcovi to vždycky bude málo."Žlutý domek paní Koutné stojí u cesty a má v oknech muškáty. Kdykoliv u něj zastaví automobil, majitelka zamkne a nevystrčí ani hlavu. Je jedna z komunity volyňských Čechů, kterým tady po válce úřady přidělovaly domy. Paní Koutná vyrůstala na Ukrajině a tam s Němci udělala svoji definitivní zkušenost. Když Hitler napadl Sovětský svaz, lidé z vedlejší vesnice - do té doby sousedé - jiní jenom tím, že byli německé národnosti, jejich vesnici zabrali.Snažím se dozvonit. Nikdo mi neotevře. V okně se jen nepatrně pohne záclona.Je po obědě, na radnici je jen úřednice. Posílá mě na kraj městečka, k můstku přes potok. Lopotí se u něj dva muži - starosta a jeho zástupce. Maltou a kameny se snaží lávku zpevnit. "Musíme to udělat sami, na řemeslníky nejsou peníze,“ vysvětlují. Zítra je čeká přípojka na vodu a elektřinu. Obojí musí natáhnout ke kanceláři, kterou pronajímají Agrobance.„Někteří lidé se tu případného návratu Němců bojí,“ říká starosta. Dodejme, že nejenom Češi. Jedna francouzská sochařka koupila v Úterý přes prostředníka dům a zpočátku ho upravovala neuvěřitelným kvaltem. Pak najednou zůstalo staveniště prázdné. „Matka jí totiž z Francie poslala článek o tom, že Němci se do Sudet vracejí,“ říká starosta. „A to stačilo."Vracíme se na úřad. Pan starosta si připravil papíry na ukázku: tři stejné žádosti, ve kterých němečtí občané žádají o restituci svého majetku. "Vyber jim k tomu pár fotek z koncentráku a pošli zpátky,“ radí hlavě obecního úřadu jeden z jeho kolegů. Starosta mlčí a pak se nejistě ptá: „Myslíte, že se ještě můžou vrátit?“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte