Prezidentův spojenec

Poslední velkou obětinu na oltář mýtu o svaté pravdě z centra lží přinesly Lidové noviny 23.února. Rozhovor Jany Šmídové a Jaroslava Veise s Jaromírem Sedlákem stojí za to si podrobněji rozebrat.

Redakční úvod upozorňuje čtenáře, že Jaromír Sedlák podobně jako Zeus na Olympu sám usoudil, které noviny obšťastní svým sestoupením na zemi - a byly to právě Lidovky, „které si zvolil pro svou výpověď“.

Úvodní odstavec je kromě uctivých až servilních otázek jediným textem, jímž redakce výslovně projevuje své stanovisko. Dozvídáme se v něm, že Jaromír Sedlák „o sobě otevřeně říká“ (nikoli tedy že tvrdí, prohlašuje, přiznává apod.), „že hrál vysokou hru, v níž měla svou roli západní, zvláště americké, velvyslanectví, sovětští politikové a ekonomové, vedení KSČ a naše StB“. V situaci, kdy ministra životního prostředí odstavili proto, že ho StB příliš silně obtěžovala, se Lidové noviny o tomto otevřeném přiznání ke zcela dobrovolné kolaboraci s StB vyjadřují věru uznale. Inu - nejsa ústavním činitelem, Jaromír Sedlák nemůže být vydírán.

Abychom však bývalému soudruhovi nekřivdili: jak sám naznačuje, on se nemusel špinit s „nějakými estébáčky“ či „estébáčky v registrech“ (tehdy jim zřejmě říkal „kluci“ nebo „chlapi“) - on byl vysoko nad nimi. Patřil k těm, kdo pro jednu z „politických stálic“ - myslí tím svého pána Lubomíra Štrougala - vytvářeli „síť, do níž bylo zahrnuto mnoho lidí“ včetně Miroslava Štěpána. „To byli ti ‚špióni‘, kteří rozhodovali.“ Odtud ta něha…