Slyšel někdy Václav Klaus mladší o formativním hodnocení?

Je to jako další otočení kliky flašinetu. Přijde vysvědčení a v médiích se objeví další porce polemiky, zda je lepší známka, či slovní hodnocení. Ti konzervativnější učitelé a rodiče zopakují, že známky mají tradici a jsou pro rodiče srozumitelné, protistrana argumentuje, že číslice nese minimum informací a zbytečně děti nutí učit se nikoli proto, aby něco věděly, ale „pro jedničku“.

Pravdu mají vlastně obě strany, ale během let se jak teoretická debata, tak praxe škol o dost posunuly. Pro objasnění tohoto ohybu lze vyjít z výroku Václava Klause mladšího, jak ho v článku o známkování hudebky, výtvarky a tělocviku cituje idnes.cz nebo aktualne.cz. Klaus zastává názor, že by standardní systém klasifikace měl být zachován, protože je podle něj přirozený; děti potřebují vědět, jak na tom jsou, nebo kde mají v učivu mezery a potřebují přidat. Proto mu přijde debata o zrušení známek absurdní.

V tom, co děti potřebují, má Klaus naprostou pravdu. Jenže nejspíš nevnímá, že právě tohle je nejsilnější argument proti známkování. Pro dítě je důležitá co nejčastější zpětná vazba, informace o tom, co se mu daří, a co ne. Ideálně v každé hodině. K tomu se zrovna známky příliš nehodí.  Trojka z písemky mi obvykle neřekne moc přesně, co umím a v čem potřebuji přidat. To musí doříct učitel a vysvětlit, kde mám slabé místo. Navíc je u písemky obvykle už trochu pozdě. Ideální je dozvědět se to přímo v hodině.

Je něco takového uskutečnitelné? Zrušení či omezení známek rozhodně neznamená zrušení hodnocení a zpětné vazby. Naopak. To, že se děti a rodiče nefixují na číslice s hvězdičkou či bez ní, uvolní prostor pro přesnější informování během práce. Některé školy mají úlohy, na nichž děti pracují samostatně, uzpůsobené tak, aby na konci mohlo dítě samo vyhodnotit, co mělo a nemělo správně – podobně jako třeba v internetovém kvízu. Jindy učitel obchází během hodiny pracující skupiny a sleduje a komentuje, co se komu daří a nedaří. Při frontální výuce mají učitelky a učitelé k dispozici techniky, jak zjistit, kdo přesně v tuto chvíli chápe, případně se ztrácí. Pro takovou zpětnou vazbu se po jistém přizpůsobení dají používat i známky – číslice nebo procenta. Jen je to trochu neohrabané, proto se stále více učitelů hlavně na prvním stupni snaží obejit bez nich.

Říká se tomu hodnocení ve formativní funkci, protože formuje - řídí žáka, aby se učil co nejefektivněji. Soudný učitel přece žákovi, který dejme tomu odrecituje básničku nebo vypráví o knížce, neřekne, že má za tři, ale vysvětlí, že nemá šumlovat, lepší by bylo mluvit víc nahlas a na co dát důraz… A ideálně o komentáře požádá i ostatní děti, případně se zeptá žáka, jak svůj výkon hodnotí on sám. Podobné by to mělo být ve všech předmětech.

Pokud tohle vaše škola dělá, je popravdě řečeno trochu jedno, jestli pak na vysvědčení je známka, slovní hodnocení, nebo číslice doplněná vysvětlením, co dítě umí a neumí. To podstatné, co dětem v učení pomáhá, se odehrálo už dávno předtím.

Autor je spolupracovníkem Informačního centra o vzdělávání EDUin

P.S. Otázka v titulku přesto zůstává. Je možné, že předseda školského výboru Sněmovny a dlouholetý učitel a ředitel nikdy neslyšel o formativním hodnocení? Pokud slyšel, případně ho i používal, proč nevyužije příležitost k osvětě a místo toho mate svými výroky veřejnost? Na rušení známek přece nic absurdního není. Nebo by takové přiznání narušilo pečlivě budovaný obraz obyčejného chlapíka, který si na tyhle „modernosti“ nepotrpí - a když už o nich slyší, raději je co nejrychleji zapomene?

O formativním hodnocení se můžete více dozvědět ZDE.