Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost

Jak mladí Češi ze Šluknovska felí s kámošema, co dělají a tak

Na 30. ročníku dokumentárního Cannes bodovali i tuzemští tvůrci

Nic jako dřív
Nic jako dřív • Autor: nutprodukce.cz

Tvůrci hraných filmů mají svůj festival v Cannes, proč ale neexistuje něco jako Cannes pro dokumentární filmy? Tuhle otázku si na konci 80. let položila mladá Holanďanka Ally Derks. Místo odpovědi pak spolu s dalšími filmovými nadšenci založila Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Amsterodamu, zkráceně IDFA, který je dnes největší přehlídkou dokumentů na světě.

V Česku je nicméně festival mezi veřejností i po třiceti letech stále skoro neznámý. Což je škoda, protože návštěvník tu během dvanácti dnů dostane unikátní zprávu o dnešním složitém světě, která jde co do hloubky za hranice zpravodajských článků. Navíc v kinech a sálech, jejichž architektura bere dech.

Reklama
Reklama

Na úvod je třeba říci, že autor tohoto textu je zaujatý, protože na festivalu měl premiéru film, který sám režíroval, což je také důvod, proč letos do Amsterodamu zavítal. O něm tu ale řeč nebude. Účelem článku je informovat o nových filmech a zajímavých tématech, které se do Česka často nedostanou.

Kdybychom chtěli na základě více než tří stovek uvedených filmů říci, jaké téma dominuje současnému světu, letos je to rozhodně zájem o dění na Blízkém východě a obecně v muslimském světě. Velká část z filmů v programu se buďto přímo odehrávala v Sýrii, Iráku, Turecku či Egyptě, případně pak v komunitách přistěhovalců z těchto zemí v Evropě.

Režiséry těchto filmů jsou často Evropané, stále více je ale režírují místní tvůrci, které financuje západní produkce. To je i případ filmu The Deminer (Odminovávač), který natočili dva iráčtí režiséři Hogir Hirori a Shinwar Kamal a produkovala ho švédská firma. Snímek se stal jedním z největších hitů letošního IDFA, získal zvláštní cenu poroty, byl čtvrtým nejoblíbenějším filmem u diváků a hodně se o něm mluvilo i v amsterodamských kavárnách a hospodách.

https://www.youtube.com/watch?v=vHcDG6K2X3U

Příliš odvážný pro tento svět

Film vypráví příběh plukovníka Fakhira, který po invazi USA a jejich spojenců do Iráku a následném pádu Saddáma Husajna slouží v irácké armádě. Ta se za asistence amerických vojáků snaží udržet v zemi mír a pořádek. Fakhir si každodenní službu v armádě často nahrává na videokameru, kterou si původně pořídil proto, aby mohl zaznamenávat narozeninové oslavy svých dětí a rodinná setkání. Země je po válce rozdělená, iráckými regiony zmítá sektářské násilí a teroristické útoky.

Jednou z často používaných zbraní v této válce nového typu jsou výbušniny – miny zakopané na cestách, časované bomby nastražené do aut, nášlapná zařízení v domech místních obyvatel. Lidí, kteří taková zařízení dokážou zlikvidovat, je v zemi nedostatek – a Fakhir (tehdy ještě major) projeví v této oblasti mimořádný talent. S pomocí nůžek na přestříhávání drátů, motyky a lopaty objíždí zemi a zneškodňuje jedno smrtící zařízení za druhým. Neohrožený voják odstraní stovky min a postupně se stává expertem, je ověnčen mnoha medailemi za statečnost. S primitivními nástroji se vrhá i do míst, kam nikdo jiný nechce – Američané mu proto přezdívají „crazy Fakhir“.

Jeho amatérské videozáběry z této doby ukazují charismatického chlapíka, který rád vtipkuje. Sledujeme časté přejezdy mezi iráckými městy a vesnicemi, slyšíme hovory přes vysílačku, kterými si vojáci krátí čas. A když to nejméně čekáme, auto převážející Fakhira náhle najíždí na minu a vyletí do vzduchu. Fakhir zázrakem přežije několik takových výbuchů, ale v jednom z nich ztrácí nohu a je propuštěn z armády. Tehdy nastává zlom ve filmu.

Hrdina upadne do deprese, protože nemůže vykonávat činnost, kterou umí nejlépe. Těžko říci, jak by jeho příběh pokračoval, kdyby v Iráku a Sýrii nepovstal Islámský stát. S příchodem fanatických bojovníků v černém, kteří obsazují jedno město za druhým, jsou Fakhirovy služby znovu potřeba. Vstupuje do řad pešmergů, neoficiální armády zformované na územích obývaných iráckými Kurdy. Fakhir si na pahýl připevní jednoduchou protézu, opět objíždí krajem a zneškodňuje bomby. Někdy v tom čase ho oslovují dokumentaristé a začínají ho natáčet.

Výsledkem je celovečerní film, který kombinuje starší záběry z Fakhirovy kamery a nový materiál, který vzniká během druhé služby neohroženého plukovníka. Kameraman filmu s Fakhirem vstupuje do domů zaminovaných příslušníky ISIS – a často chybí jen málo, aby Fakhir i s filmaři vyletěl do povětří. Díky tomu má celý film neuvěřitelné napětí až do poslední chvíle. Je v něm ale ukryto i několik dalších vrstev, které mu dodávají hloubku – ve chvílích, kdy Fakhir nasazuje život pro druhé, zvoní mu telefon: shání ho muž, kterému plukovník dluží peníze.

Fakhir věřitele prosí, aby mu ještě počkal, v ruce přitom drží kleště a drát vedoucí k nastražené mině. V takových chvílích velké hrdinství naráží na starosti malého života, pro který jako by se tento odvážný muž nehodil. Obyčejné starosti jsou zároveň připomínkou, že do míst zmítaných válkou, odkud do Evropy proudily zástupy uprchlíků, se postupně vrací normální život…

Blízkost a žádné otázky

Další rys, který vykazovala významná část filmů na letošním IDFA, se netýká obsahu, ale formy. Stále více se prosazuje přístup, kdy tvůrce ve filmu nevidíme ani neslyšíme jejich otázky. Hlavní postavy se neobracejí na kameru, ta jako by tam ani nebyla – a hrdiny přitom sledujeme z neuvěřitelné blízkosti i ve velmi intimních situacích; výsledný dojem pak silně připomíná hraný film. Tenhle styl je v posledních letech mimořádně populární v polských dokumentech – například ve filmu Přijímání od Anny Zamecké, který byl loni uveden i v Česku. Zástupci tohoto, divácky atraktivního stylu na letošním festivalu IDFA byly filmy Call Me Tony (režie Klaudiusz Chrostowski) a Over The Limit (režie Marta Prus).

První jmenovaný film vypráví příběh osmnáctiletého Konráda, citlivého mladíka z malého polského města, který neví, jak naložit se svým životem, a hledá cestu skrze kulturistiku a amatérské herectví. V tom druhém sledujeme špičkovou rukou gymnastku Margaritu Mamun, která se pod vedením despotické trenérky Iriny Viner připravuje na letní olympiádu. Úsporně, neefektně natočený film, jehož režisérka je sama bývalá gymnastka, je jedinečnou studií psychologické manipulace ve vrcholovém sportu.

https://www.youtube.com/watch?v=W47fIKJJAVw

Popisovaný styl intimní blízkosti byl vidět i ve filmu Nic jako dřív, který na festivalu uvedlo české duo Klára Tasovská a Lukáš Kokeš. Sledujeme tu tři příběhy mladých lidí na prahu dospělosti, kteří navštěvují střední školu v zapadlé severočeské krajině Šluknovského výběžku. Film je ve srovnání s velkými, dramatickými prostředími jako válka nebo špičkový sport civilní; neukazuje výjimečnost, nýbrž každodennost.

Jeho síla tkví v tom, že podává zprávu o tom, jak žijí mladí příslušníci sociální vrstvy, se kterou většina ze středostavovských diváků dokumentárních filmů nikdy nepřijde do styku. A v době, kdy většina lidí místo tradičních politických stran volí populisty, je to velmi cenná sonda. Film své postavy nekarikuje, jak bývá v českém dokumentu někdy zvykem, snaží se je ukázat takové, jaké jsou. Teo je inteligentní kluk, kterému ale chybí motivace se o něco snažit – a zahrádkářský učňák, který navštěvuje, mu to rozhodně neusnadňuje. A tak tráví většinu času konzumací marihuany a alkoholu. Po opuštění školy je ale nucen si hledat práci a o životě přemýšlet.

Půvabnou Renatu zas baví pouštět hudbu na diskotékách a pracovat za barem, ale kvůli tomu jí nezbývá čas na školu učení.  A tak se čím dál více zdá, že se vydá ve stopách své matky, která školu nedokončila. Devatenáctiletá Anička a její nejlepší kamarádka Nikola se učí na číšnice, ale při výjezdu na praxi do hotelu v Řecku zjišťují, že tuhle práci vlastně možná vůbec dělat nechtějí. Co ale chtějí? To zatím nevědí. Hlavně to nějak zvládnout.

Nic jako dřív je jako autentický povídkový film, kterému chybí výrazný děj - stejně jako chybí jasný směr hrdinům. Po jeho shlédnutí v divákovi zůstane intenzivní, ale těžko definovatelný životní pocit části dnešní mladé generace. Vše umocňuje hudba, kterou k filmu složil známý hudebník Dné. Zajímavý je i způsob, jakým jeho autoři hrdiny objevili – Kokeš a Tasovská uspořádali casting zaměřený na mladé teenagery ze severních Čech. Zájemci o vystupování ve filmu měli za úkol tvůrcům poslat videa ukazující „kam chodí do školy, jak felí s kámošema, co dělají a tak“.

https://www.youtube.com/watch?v=BcgP6ugF30U

Z hlediska českého dokumentu byl mimochodem letošní 30. ročník mimořádně úspěšný – na přehlídce byly k vidění tři české filmy, nejvíc v historii. Na IDFA se naposledy před třemi lety probojoval film Evy Tomanové Stále spolu, před osmi lety tu Helena Třeštíková premiérovala svůj časosběrný dokument Katka. Nejde ale jen o účast, Česko má stále silnější pozici jako země, která pomáhá dokumentární filmy vyvíjet.

Český program jménem Dok Incubator, který formou intenzivních, několikatýdenních workshopů tvůrcům z celého světa pomáhá se střihem a dramaturgií chystaných filmů, měl letos v soutěži rekordních pět filmů. Hana Kastelicová z HBO Europe pak producentsky stála za filmem The Other Side of Everything, který letos na IDFA vyhrál hlavní soutěž. Na amsterodamském dokumentárním trhu Docs for Sale, který je součástí IDFA a odkud se filmy prodávají dál do světa, se navíc objevilo několik dalších českých filmů.  Početnou českou delegaci pak vedl Institut dokumentárního filmu, který také v Amsterodamu uspořádal český večírek, na který přišli filmoví producenti a manažeři festivalů z Německa, Británie i dalších zemí. To všechno jsou povzbudivé náznaky, že tuzemské dokumentární soukolí docela funguje a otevírá se světu.

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte