Existuje právo na sex?

Kromě významu pro přežití lidského rodu jde zároveň o zřejmě nejpříjemnější činnost, které se lze věnovat. Nedá tedy moc práce si představit, jak zničující pro člověka může být, když žije bez sexu – a to nikoli vlastní volbou. Od soucitu je pak už jen krok k myšlence, jestli tato základní lidská potřeba není náhodou také základní právo každého z nás. A od práva je krok k úvaze, jestli a jak je možné toto právo vymáhat a co se stane, když není naplněno.

Vypuzen a odmítán

Elliot Rodger zcela jistě nebyl prvním mužem (ani člověkem), který žil v nedobrovolném celibátu, ale stal se každopádně tím nejslavnějším. V květnu 2014 tento dvaadvacetiletý zkrachovalý vysokoškolský student nejprve ubodal dva svoje spolubydlící a jejich kamaráda v jejich společném bytě v kalifornské Isla Vistě, pak se vydal zabíjet do univerzitního kampusu Kalifornské univerzity v Santa Barbaře. V okolí kampusu se zaměřil na tři studentky, z nichž dvě zabil, při návratu do Isla Visty v místní kavárně zabil dalšího studenta univerzity a 14 lidí postřelil v ulicích.

Než si na konci masového vraždění jiných sám prostřelil hlavu, rozeslal Rodger svým rodičům a terapeutovi obsáhlý manifest, v němž pomocí 107 tisíc slov vysvětluje pohnutky, které ho k extrémnímu činu vedly, a kondenzovanou verzi odvyprávěnou jím samotným zavěsil na YouTube. K manifestu se podrobněji ještě dostaneme, ale hlavní sdělení syn úspěšného britského filmaře a filmové asistentky, který sice vyrůstal ve značném materiálním pohodlí, ale od dětství měl problém s šikanou a trpěl neúspěchy na milostném a sexuálním poli, nabídl hned zkraje. „Jediné, co jsem kdy chtěl, bylo zapadnout a žít šťastný život,“ stojí v úvodu textu. „Byl jsem však vypuzen a odmítán, odsouzen k životu v osamění a v bezvýznamnosti. A to jen proto, že příslušnice ženského pohlaví neviděly moji hodnotu.“

Rodgerovo hlavní sdělení zabrnkalo na citlivou strunu zejména mladších mužů, kteří měli podobně jako on pocit, že jsou ženami nespravedlivě odmítáni a přehlíženi, ale vyvolalo také debaty o tom, kde se tato skupina extrémně frustrovaných „incelů“, jak se mužům žijícím nedobrovolně bez sexu a vztahů začalo přezdívat (z anglického involuntary celibate), vzala a jak na ni systémově reagovat. Naléhavost diskuse v letech po Rodgerově činu zesilovala znepokojivá skutečnost, že se k němu jeho fanoušci nehlásili jen na populárních internetových fórech, postupně zakazovaných a rušených kvůli přítomným výzvám a oslavě násilí, ale následovali jej také jako teroristé mířící zejména na ženy.

Než Alek Minassian v dubnu 2018 v ulicích kanadského Toronta zabil deset lidí a dalších 16 zranil, když do nich najel dodávkou, pověsil na internet video, v němž oznamuje začátek „povstání incelů“ a vyzývá k oslavě Rodgera jako „prvotřídního džentlmena“. Nikolas Cruz, který se měsíc před Minassianem vydal na svou bývalou střední školu na americké Floridě a 17 studentů a studentek zabil a dalších 17 zranil, prohlašoval, že „Elliot Rodger nebude zapomenut“. Historie teroristů s problematickým vztahem k ženám navíc nezačíná Elliotem Rodgerem a je to mimochodem jedna z linek, která spojuje teroristy islamistické a ty s jinou motivací: strůjce teroristického útoku v Oklahoma City z roku 1995 Timothy McVeig velmi trpěl tím, že nikdy neměl přítelkyni a cítil se ženami odmítán. Ostře antifeministický a pohrdavý k ženám byl ve svém manifestu také další ve vztazích notoricky neúspěšný mladý muž, Nor Anders Breivik, který na ostrově Utøya a v Oslu v roce 2011 zavraždil 77 lidí.

„Zlé mrchy“, nebo patriarchát?

Incelové samotní a jejich obhájci za extrémní výbuchy násilí vinili – v souladu s Rodgerovým pohledem – feminismus a ženy samotné. Kdyby moderní ženy (jazykem incelů „zlé mrchy“) nebyly tak povrchní a zákeřné, tak by tyto muže neodpovídající stereotypním představám o mužství nemusely dohnat k zoufalství a výbuchům agrese. Autorky a autoři z feministických kruhů namítali, že to nebyl feminismus, co je dohnalo k zoufalství, ale naopak přetrvávající patriarchální ideologie, která muže učí, že mají na ženy nárok. Jejich extrémní násilná reakce byla následkem zjištění, že tento nárok, který považovali za automatický a oprávněný, nebyl vyslyšen. A že to nakonec je právě patriarchální systém s rigidní představou o „pravém mužství“, který tyto plaché, nepříliš pohledné či neúspěšné muže odsouvá na spodní příčky žebříčku atraktivity a že to byli nakonec především jiní muži, kteří je šikanovali a vysmívali se jim. (Rodgera podle jeho slov ve škole zavírali do skříněk, vysmívali se jeho panictví, oslovovali ho jako „losera“ hlavně kluci.)

Postupně se pak v diskusi začaly objevovat také více či méně vážně míněné návrhy, jak na problém reagovat, přičemž někteří diskutéři se ptali, jestli není namístě začít uvažovat o tom, jak těmto mužům cestu k sexu nějak „zařídit“. Po Minassianově útoku zveřejnil list The New York Times text konzervativního komentátora Rosse Douthata, v němž zcela nezavrhuje pohled libertariánského ekonoma Robina Hansona. Ten se ptá, jestli by se vedle přerozdělování majetku a peněz neměl ve společnosti podobně přerozdělovat i sex, protože přece majetkově i sexuálně deprivovaní lidé trpí podobně. Kanadský psycholog Jordan Peterson pak stejnému deníku v podobném duchu řekl, že odpovědí a lékem na „povstání incelů“ je „vynucená monogamie“. Každá společnost se v rámci zajištění vlastní bezpečnosti má postarat, aby byli všichni muži ženatí. Kdo a jak bude tuto redistribuci sexu a manželství zařizovat a kde se vezmou ženy, které budou pro tyto účely „angažovány“, však ani jeden z autorů nevysvětlil. Bez odpovědi nechali i kruciální otázku, jak je možné, že se tolik mužů chová násilně ke svým partnerkám, když je má pobyt v partnerském vztahu z násilného chování vyléčit.

Do tohoto terénu vstoupila v roce 2018 filozofka Amia Srinivasan působící na britské Univerzitě v Oxfordu obsáhlým esejem zveřejněným v literárním magazínu London Review of Books nazvaným Does anyone have the right to sex? (Existuje právo na sex?). Text vyvolal značnou pozornost, také proto, že přestože novináři vědí, že odpověď na otázku v titulku bývá obvykle „ne“ a autorka to v článku navíc jasně a jednoznačně odmítá, některým čtenářům a čtenářkám byl proti srsti samotný fakt, že si tuto otázku vůbec klade. „Mohli bychom, prosím, přestat debatovat o tom, jestli někdo má, nebo nemá právo na sex? Samozřejmě že nemá. Existuje právo nebýt znásilněn. Konec debaty,“ tweetovala v reakci na esej jedna feministická aktivistka. A nebyla sama, kdo vyjádřil obavu, že už jen začít mluvit o právu na sex znamená otevřít dveře k omlouvání extrémního chování těch, u nichž toto jejich údajné právo nebylo naplněno.

Letos v létě pak Amia Srinivasan navázala knihou The Right to Sex: Feminism in the Twenty-first Century (Právo na sex: Feminismus v 21. století), v níž titulní esej a zvláštní kapitolu věnovanou reakcím na něj a dalším úvahám doplňuje souborem textů na příbuzná témata (pornografie, sexuální násilí, obtěžování, vztahy mezi studenty a vyučujícími). Okamžitě po publikaci vyvolala kniha obrovskou pozornost a recenze a rozhovory s autorkou zveřejnila přední světová média. (Což je také důvod, který literární agentka Amii Srinivasan uvedla, když odmítla žádost Respektu o rozhovor.)

Kdo koho (ne)chce

Srinivasan vstupuje do debaty tím, že odebírá incelům výlučné postavení a upozorňuje, že ve společnosti existuje mnohem více skupin lidí, kteří nežijí uspokojivé milostné a sexuální životy. Jednak samozřejmě existují také nedobrovolně celibátní ženy, tzv. femcels, o nichž ale nikdo moc neví, protože na rozdíl od incelů svoji frustraci, ponížení a smutek neventiluji vražděním jiných. Stejně jako další skupiny lidí, kteří nemají úplně ideální postavení na „trhu lásky a sexu“ a nejsou obecně vnímáni jako příliš atraktivní: lidé s handicapem, nadváhou, translidé (a zejména transženy), ale taky černé ženy nebo muži asijského původu. Srinivasan samozřejmě neříká, že tito lidé jsou objektivně nepřitažliví, ale že z nejrůznějších zdrojů víme, že mají větší potíž najít partnera či partnerku, a to i na nezávazný sex.

Zdrojem může být zkušenost její černé přítelkyně, která – přestože je chytrá, krásná a všeobecně oblíbená – nebyla na bílé střední škole považována za „materiál k randění“. Nebo muže původem ze Srí Lanky žijícího v převážně bílé Austrálii, který popisuje osamělý smutný život, kdy má stejně jako jiní muži tmavší barvy pleti problém najít si partnerku. Velmi výmluvně to pak ukazují zkušenosti lidí z on-line seznamek. Seznamovací aplikace Grindr to přesvědčivě ukázala v on-line pořadu nazvaném What the Flip (flip znamená prohození), kde si homosexuální muži, kteří zde hledají partnery, načas vymění profily. V epizodě, kterou Srinivasan zmiňuje, si pohledný muž východoasijského původu vymění profil s atraktivním bělochem – zatímco bílého muže zvyklého na zvýšený zájem najednou k jeho velkému překvapení téměř nikdo neoslovuje, a když už tak někdo učiní, tak s problematickou motivací (prohlásí se třeba za „rýžovou královnu“, tedy někoho, kdo oslovuje asijské muže jako jistý typ fetiše, nikoli zdravého zájmu). Když pak nereaguje na vzkazy, zájemci rychle přejdou k nadávkám. Asijcův telefon naopak bzučí záplavou vzkazů od obdivovatelů. První je v šoku, druhý rezignovaně pokrčí rameny. Stejně tak máme řadu studií, které ukazují, že v heterosexuálních seznamkách jsou obvykle méně oslovovány černošky (a z nich ještě méně ženy velmi tmavé) nebo – opět – muži asijského původu.

Jedno možné vysvětlení této skutečnosti podle Srinivasan zní, že i v prostředí namlouvání, navazování vztahů a sexuální touhy a přitažlivosti hrají významnou roli obecnější společenské a politické jevy, tedy rasové, genderové nebo třídní předsudky, homofobie atd. Jinými slovy – myslíme si, že nás přitahují štíhlé blondýny či vysocí modroocí muži, protože příroda to tak zkrátka zařídila a Freud nám to tak vysvětlil (případně nad tím vůbec nepřemýšlíme), je ale docela dobře možné, že nás přitahují mimo jiné proto, že jsme vyrostli ve společnosti, která vyzdvihuje a oceňuje štíhlost a kde jsou lidé jiné než bílé barvy pleti stále – byť třeba mimoděk – považováni za méněcenné. Podle Srinivasan je nakonec až překvapivé, že oblast milostných vztahů není „imunní“ vůči „nejošklivějším rysům naší společnosti: rasismu, třídnímu systému, odporu k postiženým, heteronormativitě“.

To je samozřejmě vcelku výbušné tvrzení, protože to znamená, že to, co považujeme za dané „od přírody“, pudové a primitivní, existující mimo společnost a kulturu, je společenskými strukturami a kulturou naopak významně ovlivněno a tvarováno. A výbušné je také proto, že vnáší téma historických křivd, nerovnosti a další vážné otázky do oblasti, o níž jsme si mysleli, že je od nich bezpečně uchráněna. Nakonec – kdo chce myslet v posteli na nerovnost a rasismus? A filozofka dodává ještě jeden znepokojující postřeh, a to ten, že toto předsudečné dělení na atraktivní a méně atraktivní a další staré „zákonitosti“ zůstaly v platnosti i po slavné sexuální revoluci šedesátých let, která měla všechny odvěké předsudky zadupat do země. „Ne pořád znamená ano a ženy, které říkají ano, jsou děvky. Muži tmavé barvy pleti jsou pořád bráni jako sexuální násilníci, zatímco znásilnění tmavých žen stále nikdo nebere vážně. Holky si o to pořád koledují,“ vypočítává časté stereotypy spojené se sexem a sexuálním násilím. „Koho přesně tedy sexuální revoluce osvobodila?“

Nikdo tedy nemá vymahatelné ani nevymahatelné právo a nárok na to, aby někoho přitahoval, aby po něm někdo toužil – a Srinivasan to v knize znovu opakuje. „Nikdo nemá právo na sex. Myslet si něco jiného znamená přemýšlet jako sexuální násilník,“ píše. Zároveň ale trvá na tom, že otázka, kdo je a kdo není společností považován za přitažlivého a atraktivního, má být předmětem seriózní společenské debaty, a že tedy z podstaty věci nejde o otázku soukromou a intimní, ale naopak vysoce politickou a veřejnou.

Tady se vracíme zpět k incelům. Podle této úvahy tedy sice nemohou nikoho nutit, aby v nich našel zalíbení (a skutečně nemají právo na sex), ale nebyl náhodou jejich neúspěch u žen opravdu do jisté míry ovlivněn tím, co tyto ženy považují za atraktivní, a že tyto jejich představy byly tvarovány rigidními patriarchálními normami a zejména představou o „správné“ maskulinitě? A není snad pravda, že ženy, především ženy velmi atraktivní, skutečně nijak zvlášť „nejedou“ po nevysokých, plachých, nesportovních mužích, alespoň dokud se z nich nestanou milionáři v IT průmyslu?

Tyto otázky ovšem u incelů komplikuje několik skutečností. Jednak úspěchy ve vztazích a sexu mají i muži, kteří stereotypnímu žebříčku mužnosti obvykle nedominují: nerdi, podivíni se zálibou ve vědě či technologiích, a to ještě předtím, než dobudou Silicon Valley, muži starší, muži nedokonalých postav (viz nedávná vlna oslavující „taťkovské“ postavy), muži nepříliš majetní. Jak také upozorňují nedobrovolně celibátní ženy, incelové nemají zájem o ženské verze sebe samých, tedy ženy plaché a neohrabané, nepříliš pohledné podle konvenčních měřítek, společensky neúspěšné. Naopak Rodgera a další incely tyto ženy nezajímají a přímo jimi opovrhují. Na jednom on-line fóru incelů na otázku, proč je nezajímají méně konvenčně atraktivní ženy, jeden debatér odpověděl: „Vadí vám, že lidé nechtějí spát se špínou?“ Jediný typ žen, který je zajímá, jsou ženy stojící v existující hierarchii atraktivity na samém vrcholu – mladé, štíhlé, bílé barvy pleti, se světlými vlasy. (Elliot Rodger při svém útoku na kampus Kalifornské univerzity cílil na dům vysokoškolského sesterstva známého pro své velmi atraktivní členky a v manifestu pak svoji sexuální touhu a zároveň nenávist mířil na „rozmazlené, nafoukané, blonďaté kurvy“.) Tento výběr žen tak ukazuje, že incelům možná nešlo primárně o sex a lásku, jak tvrdili, ale spíše o společenský status, který se pojí se vztahem s ženou, již společnost považuje za vysoce atraktivní. A frustraci nezpůsobil život bez sexu, ale spíše ztráta nadřazeného společenského postavení, které jim v minulosti náleželo.

Srinivasan tedy nakonec dospěje k závěru, že spíše než obětí společenských předsudků byla Rodgerova „nešukatelnost“ („unfuckability“) výsledkem jeho odpudivé povahy, která mu umožnila ubodat svoje spolubydlící 135 ranami nožem, ale v níž se ještě před vraždami – jak víme z manifestu – mísila extrémní mizogynie s rasismem a pocitem vlastní třídní a rasové nadřazenosti nad ostatními. „Jak je možné, že podřadný ošklivý černý kluk získá bílou holku a já ne? Jsem krásný, a navíc sám napůl běloch. Moji předkové patřili k britské aristokracii, jeho předkové byli otroci,“ popisuje Elliot Rodger v manifestu otázky, které si kladl při pozorování milostného života spolužáků. Rodgerovi a dalším incelům tak možná společenské předsudky život komplikovaly, nakonec ale ženy odpuzovali především proto, že to byli zkrátka hrozní lidé. Incelové se tak z odpovědnosti za extrémní násilí samozřejmě nevyvléknou, a jestli někdo především neměl právo na sex, tak právě oni.

Otázky, jak společenské a politické otázky ovlivňují touhu a přitažlivost, však zůstávají na stole. A podle Amii Srinivasan to neznamená, že máme přenastavit svoje preference a chovat se společensky odpovědně (což si lze nakonec jen obtížně představit), ale spíše si uvědomit, že touha a přitažlivost nejsou jakési primitivní impulzy existující mimo společnost.