Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Musíte být blázen

Proč se čeští vědci nechtějí zapojovat do špičkového evropského výzkumu

Veda01_vairanta_jaros
„Nechuť jít do evropské konkurence deformuje zdejší vědecké prostředí.“ (Tomáš Jungwirth) • Autor: Milan Jaroš

Kateřina Sam, třiatřicetiletá bioložka z Entomologického ústavu AV ČR, se ze dne na den ocitla v pozici, kterou jí může závidět jen naprostý workoholik. Koncem loňského roku stanula v čele velkého mezinárodního projektu s rozpočtem 1,4 milionu eur (36 milionů korun) na příštích pět let – coby šéfka bez spolupracovníků, bez asistenta, jen s finanční manažerkou. Tak to ovšem chtěla: podala si žádost o grant k Evropské výzkumné radě ERC, která financuje špičkový výzkum jednotlivců bádajících v zemích Evropské unie, a ke svému překvapení uspěla.

Projekt Kateřiny Sam přesahuje možnosti jedné malé země, vyžaduje totiž výzkum na šesti stanicích po celém větě, od lesů severního Japonska přes Čínu a pralesy Papuy-Nové Guiney až po jižní Austrálii. Její plán je zjistit, co se stane, když pomocí sítí a lepivých bariér zabráníme predátorům, jako jsou ptáci, netopýři nebo dravý hmyz, v přístupu k rostlinám – jestli je pak sežerou larvy a svět „přestane být zelený“. Komisi, před niž v Bruselu předstoupila, nepochybně zaujal. „Říkali mi – buď musíte být blázen, nebo to opravdu hodně chcete podniknout. Ideální by bylo, kdyby platilo obojí.“

Reklama
Reklama

Veda02
Tušila, že to bude peklo. (Kateřina Sam při terénním výzkumu)

Vědkyně teď hledá po světě kolegy, kteří do toho půjdou s ní; čeští doktorandi prý zájem neprojevili. A k tomu zařizuje spoustu věcí. „Včera jsem učila novou techničku, jak rozřezat housenku, do toho s kolegou vyplňuji čínské dotazníky – sháním povolení k práci v Číně – a nakoupila jsem 16 letenek. Ale tušila jsem, že to bude peklo,“ krčí rameny matka malého syna, která končí s prací kolem jedné v noci a znovu začíná v sedm ráno. Několik měsíců života ji ostatně stálo už sepsání žádosti o grant od ERC; musela sehnat řadu povolení z jiných zemí, to vše s pramalou nadějí, že je bude potřebovat. V ostré mezinárodní konkurenci totiž u Evropské výzkumné rady neuspěje ani každý desátý žadatel.

Není divu, že spousta českých vědců se do tak nejistého podniku nepouští a volí bezpečnější kariéru na domácí scéně; menší chuť žádat ERC o peníze jeví v celé Unii už jen Slováci. Příběh Kateřiny Sam nicméně ilustruje jen část problému, s nímž se potýká česká věda. Evropská unie podporuje ve špičkovém mezinárodním výzkumu také týmy – a ani o tuto prestižní spolupráci nejeví Češi velký zájem. Zapojují se hlavně do těch evropských projektů, kde nemusí soutěžit se zahraničními kolegy. Po letech stížností na to, že česká věda je podfinancovaná, mají totiž peněz na výzkum konečně dost – ale  není to jen důvod k radosti. Zdejší prostředí tak podle kritiků katastrofálně degeneruje, protože vědce nic nenutí vstupovat do ostré soutěže.

Kde se rozhoduje

Kolem stolu v konferenčním sálu jednoho z pražských hotelů sedí asi třicet mužů a žen. Diskutují o chemických reakcích, promítají obrázky obřích elektrolyzérů. Cílem evropského výzkumného konsorcia Energy-X je zajistit, aby obnovitelné zdroje energie skutečně dokázaly pohánět kola evropského průmyslu. Klíčem mají být syntetická paliva, která by mimo jiné znamenala převrat v boji proti klimatickým změnám.

Představa, že vystačíme s elektřinou ze slunce či větru, je podle účastníků projektu, který je zatím v přípravné fázi, příliš optimistická. „Nakrásně můžeme věřit, že se lidstvo uskromní, ale i tak zůstanou výzvy, kterým se nevyhneme. Počet lidí na planetě roste, potřebujeme čím dál víc umělých hnojiv. Ta jsou zcela závislá na fosilních palivech,“ vysvětluje Petr Krtil z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR, koordinátor české účasti na projektu Energy-X.

Veda02_jaros
Po desítkách let práce dostanete šanci být tam, kde se rozhoduje. (Petr Krtil – vlevo v podřepu) • Autor: Milan Jaroš

Rovněž chemický průmysl stojí do značné míry na ropě a plynu – cílem Energy-X je proto připravit „fosilní“ paliva uměle. Větrné či sluneční elektrárny vyrobí elektřinu, pomocí níž se rozkladem vody připraví vodík; oxid uhličitý se získá z průmyslu, který jej nyní vypouští do ovzduší, kde jen zhoršuje skleníkový jev. A z vodíku, oxidu uhličitého a pomocí dalších chemických látek, katalyzátorů, se pak vyrobí zmíněná ekologická paliva. „Dokázali bychom připravit benzin, který by nijak nepřispíval ke změně klimatu a neuvolňoval ani látky škodlivé pro lidské zdraví,“ věří Robert Schlögl, ředitel dvou německých ústavů Maxe Plancka, bývalý poradce německé vlády a jedna z vůdčích postav Energy-X.

Start projektu se odehrává pod tzv. rámcovým evropským programem Horizon 2020, nejdůležitějším nástrojem k financování vědecké spolupráce na kontinentu. Horizon běží po několika kolejích: jedna otevírá nové možnosti mladým výzkumníkům, jako je Kateřina Sam, další financuje právě obří společné projekty mnoha týmů z různých zemí. Tak, aby Evropa neztratila konkurenceschopnost v moderním světě založeném na bouřlivě se vyvíjejících technologiích a stále komplikovanějších znalostech.

Do projektu Energy-X, jehož konečný rozpočet se může pohybovat kolem miliardy eur na deset let, se zapojilo třináct týmů z různých zemí pod vedením Jense Kehleta Nørskova z Dánské technické univerzity. Jedním z partnerů je i Heyrovského ústav. Co tamním vědcům přináší spolupráce s lidmi, jako je šéfkoordinátor Nørskov, známý fyzik, který se do Evropy vrátil ze Stanfordovy univerzity?

„Představte si, že sbíráte zkušenosti v Praze krátce po změně společenských poměrů. Věda není honorovaná, nedostáváte šanci jezdit na konference, máte pocit izolace. A najednou, po desítkách let práce, se dostanete do situace, kdy vás lidé, kteří jsou považováni za světovou špičku, pozvou ke stolu, abyste se podílel na rozhodování o tom, kam se bude ubírat váš obor v dalších patnácti nebo dvaceti letech,“ odpovídá dvaapadesátiletý Petr Krtil. „Nejde o to, kolik lidí pošleme do Berlína nebo do Kodaně. Největší zisk, který z toho česká instituce může mít, je být u klíčových rozhodnutí.“

Loterie silných

Čeští vědci ovšem u takových rozhodnutí často scházejí. Ochota soutěžit o evropské peníze na vědu je tu jedna z nejnižších v celé Unii. Přitom se v šestiletém programu Horizon 2020, který běží od roku 2014, rozděluje skoro 80 miliard eur. „U nás se Horizon strašně podceňuje,“ zvyšuje nad čísly hlas analytik evropského výzkumu Vladimír Albrecht z Technologického centra AV ČR. „Vezměte si třeba projekt GEMCLIME, týkající se modelování klimatu a energetiky, který koordinuje Karlova univerzita: je o něj zájem z celého světa, účastní se ho dvacet institucí, z toho devět amerických univerzit včetně Stanfordu. Neevropská pracoviště si účast platí. To se přece neděje každý den, Karlovu univerzitu to strašně posouvá dopředu.“

Tuzemští vědci jsou zahlceni národními zdroji peněz. Ti dobří jich mají tolik, že jim na mezinárodní výzkum už nezbývá prostor.

Tweetni to

Výsledkem je, že Česko z Horizonu získává méně peněz, než by odpovídalo našemu příspěvku do evropského rozpočtu (viz graf). Jinými slovy, nejprestižnější evropský výzkum sponzorujeme, místo abychom z něj těžili. Jednou z příčin je opět náročnost soutěže. Být součástí Horizonu je sice z administrativního hlediska jednodušší než obhospodařovat jiné granty, samo sepsání projektu ovšem vyžaduje několik měsíců intenzivní práce bez záruky, že bude úspěšná. „Je to loterie i mezi silnými skupinami, slabší nemají šanci,“ přibližuje konkurenci český fyzik Tomáš Jungwirth, jenž v projektu Horizon zastává dokonce pozici hlavního koordinátora mezinárodního konsorcia – kromě německých ústavů Maxe Plancka zahrnuje také třeba britskou Nottinghamskou univerzitu.

graf-104

Český vědec se s kolegy snaží sestrojit první komerčně využitelnou hardwarovou součástku, jež by napodobovala činnost lidského mozku (viz Respekt 9/2019). Podobně jako vědci z Energy-X na to získali peníze v tvrdém vědeckém jádru Horizonu 2020, v kategorii Future and Emerging Technologies. Úspěšnost je tu mimochodem asi dvě procenta.

Zatímco v roce 2013 dávalo Česko na vědu z veřejné pokladny necelých 27 miliard korun, loni to už bylo téměř 34 miliard. V celkových výdajích na vědu a výzkum vyjádřených jako procento HDP jsme na desátém místě v Evropě a jako jediná z postkomunistických zemí se začínáme blížit evropskému průměru. Tato jistá štědrost veřejné pokladny a firem – do evropského žebříčku, v němž jsme desátí, se počítají také prostředky od soukromníků – má však i nezamýšlené důsledky. „Čeští vědci jsou zahlceni národními zdroji. Ti dobří mají tolik projektů z Grantové agentury České republiky, že jim na mezinárodní spolupráci ani nezbývá prostor,“ vysvětluje Albrechtův kolega z Technologického centra AV ČR Daniel Frank.

Byli rádi, že jdu pryč

Po letech stížností zní taková slova překvapivě. Navíc mají čeští výzkumníci k dispozici ještě další zdroj financování, proslulé strukturální fondy. Jde opět o evropské prostředky, ale z jiné koleje, která na rozdíl od Horizonu 2020 není orientována na odvážné vize jednotlivců nebo týmů napříč státy. Jejím cílem je vyrovnávání rozdílů mezi evropskými regiony. Převážně za tyto evropské peníze (celkem 44 miliard korun) se v Česku vybudovalo nebo dokončuje 48 výzkumných center, například laserové středisko ELI, výzkumný areál BIOCEV nebo brněnský institut CEITEC.

O tom, jak peníze využít, si rozhodovali Češi sami. Jestli bylo rozumné postavit center tolik, ukáže až budoucnost. Podstatné je, že evropské peníze ze strukturálních fondů financují nejen „beton“ budov a vybavení, ale i vlastní výzkum, do něhož z nich v letech 2014–2020 má přitéct asi sedm miliard eur. „České instituce odtud získávají řádově větší prostředky než z Horizonu a konkurence je přitom mnohem menší. Soutěží se jen v rámci Česka,“ podotýká Tomáš Jungwirth.

Česko má problém zavést jakoukoli systémovou změnu – ať už ve vědě, vzdělávání nebo třeba v oblasti důchodů.

Tweetni to

Ani to by nutně nemuselo být špatné. Evropa pomáhá české vědě – proč toho nevyužít a tlačit se do mezinárodní špičky, kde uspěje jeden z padesáti? Podle Jungwirtha je to však složitější: „Nastavili jsme si pravidla tak, že dostat se k penězům ze strukturálních fondů je až příliš snadné – občas pomůže i vědět, jak věci chodí na ministerstvu školství, mít lokální kontakty. To strašně deformuje vědecké prostředí; vůbec to nemotivuje špičkové vědce, aby tu zůstávali nebo k nám přicházeli ze zahraničí. Mohla se stanovit třeba podmínka, že by na tyto peníze přednostně dosáhly skupiny, které uspějí v Horizonu.“

Náměstek Václav Velčovský, který na ministerstvu školství řídí sekci Evropské unie a evropských strukturálních a investičních fondů, s tím nesouhlasí. Provázat takto oba druhy programů podle něj nejde, jsou založeny na jiné evropské legislativě a mají oddělené rozpočty. „Cítím z toho spíše řevnivost mezi různými skupinami českých vědců,“ píše v e-mailu. Z čísel, která předkládá, ovšem vyplývá, že konkurence je tu opravdu slabší. Ve výzvě Excelentní výzkum je úspěšnost 24 procent, tedy mnohem víc než zmíněná dvě procenta v Horizonu.

Strukturálních fondů se zastává i fyzik Jiří Chýla, bývalý člen Akademické rady a častý komentátor české vědecké politiky. Umožňují podle něj vybudovat silné týmy čítající mnoho zahraničních výzkumníků, na které české instituce jinak nemají peníze – například skupinu strunového teoretika Martina Schnabla, která podobně jako Jungwirth (i sám Chýla) působí ve Fyzikálním ústavu AV ČR a jejímiž členy jsou převážně zahraniční kosmologové. Jiní vědci naopak mluví podobně jako Tomáš Jungwirth.

Úspěšná chemička Jana Roithová, držitelka dvou grantů Evropské výzkumné rady, už nebere telefon na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, ale na univerzitě v nizozemském Nijmegenu. Z Česka odešla právě kvůli demotivujícímu prostředí, které podporuje průměrnou vědu. Dnes čtyřiačtyřicetiletá vědkyně se v době, kdy vedla katedru na Přírodovědecké fakultě, snažila podle svých slov podporovat mladé vědce a přilákat do Prahy zahraniční profesory. „Podařilo se mi to rozjet, ale ostatní na fakultě byli proti a zahájili pasivní rezistenci. Noví lidé tam pak nemohli zůstat,“ vzpomíná. Podle ní jde o systémovou věc – problém začíná už u studentů, z nichž většina nechce mít přednášky v angličtině a kteří často zůstávají i po doktorátu v téže laboratoři, kde začínali.

To, co se v Česku vybádá, pak podle Roithové neodpovídá množství prostředků, které jdou do vědy z veřejné pokladny. Peněz je příliš, vědci nemají potřebu je shánět, a tedy se ani hlásit do ostrých mezinárodních soutěží. „Všichni jsou spokojeni s průměrem, se spokojeným životem – a kdyby se pouštěli do riskantního výzkumu, stejně za to zvláštní ohodnocení nedostanou. Já jsem se o to snažila, a nakonec byla univerzita ráda, že jsem odešla,“ říká tvrdě a s hořkostí vědkyně, o níž kolegové hovořili jako o jedné z největších nadějí české vědy.

Dostat šanci

Existuje řada dílčích nápadů, jak motivovat zdejší výzkumníky, aby se do špičkových evropských projektů více zapojovali, problém však mohou vyřešit jen částečně. Česká věda, kde každý zná každého a zahraniční konkurence není příliš, potřebuje hlubší změnu. Fyzik Jiří Chýla doporučuje posílit takzvané institucionální financování neboli dát ředitelům ústavů a rektorům vysokých škol peníze na to, aby oni sami, a ne grantové agentury, rozhodovali o tom, na čem se na jejich pracovištích bude bádat a koho si na to pozvou. „Aby nebyli jen správci budov jako dnes,“ přeje si Chýla.

Jana Roithová vidí recept hlavně ve větší podpoře mladých vědců: „V Česku mají staří profesoři rádi, když si někoho zaučí a on pro ně potom pracuje. Ale mladí kvůli tomu nedostávají volnost a nedokážou pak soutěžit s někým, kdo vyrůstal v méně jednokolejném prostředí. Existuje spousta Čechů, kteří z něj vystoupili, vyjeli do zahraničí a rádi by se pak vrátili, ale nedostanou šanci. Kdyby ji dostali, konkurovat Evropě by dokázali.“

Ani ekonom Daniel Münich, odborník na vzdělání a trh práce, rychlé řešení nenachází. Pomohlo by, kdyby špičkoví výzkumníci měli výrazně více peněz na úkor ostatních. Dosáhnout toho bude ale těžké, ne-li nemožné. Ani nový systém hodnocení vědy, na jehož přípravě se Münich podílí a který má být náhradou nechvalně známého „kafemlejnku“, to podle něj nejspíš nezajistí. „Mělo by třeba padnout rozhodnutí, že se daná fakulta zbaví třetiny málo produktivních vědců a najme místo nich menší počet kvalitnějších lidí, z toho polovinu na zahraničním trhu. Ale ti ohrožení sedí v orgánech fakulty a věří, že na to, čeho dosáhli, už nikdo sahat nebude.“

Nechuť českých vědců soupeřit a spolupracovat s evropskými kolegy je zároveň odrazem hlubších problémů země, kvůli nimž se neposouváme vpřed tak rychle, jak bychom mohli. Podobná stagnace podle Münicha zasahuje u nás i další oblasti: „Ukazuje se, že země má velké problémy s jakoukoli systémovou změnou – ve vědě, vzdělávání, v daních. Stroj státní správy nějakým způsobem nefunguje,“ myslí si ekonom. Kvůli tomu pak trpí i ekonomika, ačkoli v případě základního výzkumu není souvislost tolik na očích. „Věda se do ekonomiky promítá tisícem neviditelných potůčků. Doktorand třeba pracuje na složitém výzkumu a pak jde do firmy, kde to, co se naučil u špičkového zahraničního profesora, promítne do své práce a vymyslí třeba nový druh motoru,“ vysvětluje skryté, ale podstatné souvislosti Daniel Münich.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Martin Uhlíř

redaktor

uhlir
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 765
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte