Rukojmí za nás

Ivan Pilip s Janem Bubeníkem se určitě nechtěli stát hrdiny. Kdyby jejich kubánskou misi nepřerušila tamní politická policie, veřejnost by se o ní patrně nikdy nedozvěděla. Nebylo by ani proč. Pomoc kubánským disidentům tady rozhodně nepatří do arzenálu mediálních trháků, povede-li se. Jenže Pilip s Bubeníkem už skoro tři týdny sedí v Castrově kriminálu a hrozí jim, že tam zůstanou dalších patnáct let. Proto k jejich osudu může zůstat málokdo chladný. Ze soukromého činu dvojice odvážlivců se rázem stal test, jaký česká diplomacie, politika a vlastně celá společnost dosud ve svobodných poměrech nezažily.

Proč právě oni?

Zvykli jsme si už, že i v Česku žijí podivíni dobrovolně riskující pro pomoc lidem v nejzuboženějších místech světa – třeba Společnost Člověk v tísni. Většinou jde o zapálenou mládež, v nejlepším slova smyslu o aktivisty s ideály. Jejich přítomnost v rozstříleném Grozném či Bosně už celkem nikoho nepřekvapí, jako by to byla úplně normální práce.

Pilipova a Bubeníkova cesta za kubánskými disidenty je ale na první pohled jiný případ. Proč se kvůli neznámým lidem ve vzdálené zemi vystavuje riziku perspektivní politik a otec tří dětí nebo třicetiletý yuppie, zaměstnanec americké poradenské firmy?

Z nejrůznějších dosud publikovaných reakcí se zdá, že v Česku není přehnaně mnoho lidí ochotných věřit jednoduché odpovědi: protože to považují za správné. Protože přesně stejným způsobem pomáhaly ještě před pár lety návštěvy z ciziny deptat komunistický…