Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost 30 let Respektu • 1991-1995

Po dlouhém vandru domů 

V zahraničí žije přes dva miliony Čechů, z toho je zhruba půl milionu exulantů, kteří odešli po roce 1948. V posledních čtyřech letech od listopadu 1989 se někteří do staré vlasti vracejí. Je jich však málo: necelých deset tisíc.

1994_002

Nedávný průzkum IVVM prokázal, že většina českých občanů má přinejmenším rezervovaný vztah k emigrantům: 72% z dotazovaných se domnívá, že krajané v zahraničí jsou bohatí lidé, ale pouze 37% dotázaných je přesvědčeno, že mají zájem naší republice pomoci. Možná právě proto by přiznalo právo na důchod zahraničním Čechům v bývalé domovině 47%, právo na restituci 22% a právo volit do českého parlamentu 14% občanů.

Na kraji barrandovského sídliště stojí sedmipatrový panelák s malou, pečlivě udržovanou zahrádkou. Na vstupních dveřích jsou mříže, za krytem si lze na zvoncích přečíst známá jména bývalých exulantů – Eduard Goldstücker, Zdeněk Mlynář, Antonín Liehm… Bydlí zde nejen „osmašedesátníci“, ale i exulanti po únoru 1948, někteří se zkušeností komunistického kriminálu padesátých let. Všichni obyvatelé dvaatřiceti bytů paneláku mají něco společného: po dlouhých letech exilu se nedávno vrátili domů. Za cenu od 280 000 do 380 000 korun jim třípokojové a čtyřpokojové byty nabídl ke koupi Magistrát hlavního města Prahy v létě 1990.

Reklama
Reklama

„I když jsem úplně sama, tady se cítím bezpečně,“ říká jedna z obyvatelek, Ruth Tosková (68), která odešla z republiky se svým manželem po sovětské invazi. Událostí v roce 1968 se oba aktivně zúčastnili: paní Tosková pracovala v ČTK, její manžel byl televizním komentátorem. „Po srpnu bylo jasné, že je všemu konec. Přijala nás Velká Británie, později jsme pracovali v monitoringu BBC. Kořeny jsme ale nezapustili, náš zájem byl obrácený směrem domů. Manžel dokonce redigoval exilové Listy. Žili jsme skromně, ale dobře.“ Pan Tosek zemřel v roce 1987, Ruth Tosková se do Čech přijela podívat hned v listopadu 1989.

„Můj první dojem byl strašný, po pár dnech pobytu mi ukradli auto. Ale můžu tady žít.“

Tweetni to

„Můj první dojem byl strašný, po pár dnech pobytu mi ukradli auto. V Anglii se mi za celou dobu neztratil ani stěrač. Nicméně jsem zjistila, že tady můžu žít. Hlavním důvodem byla potřeba být nějak užitečná a pomoci změně.“ (Paní Tosková se živí jako překladatelka z češtiny do angličtiny.) „Nebyla jsem sama, kdo se s takovou motivací chtěl vrátit. Řada lidí chtěla pomoci i bezplatně, byli ale často odmítnuti. Můj soused se dokonce zase vrátil do Austrálie.“ O dceru paní Toskové jako o odbornici na historii Latinské Ameriky prý také nebyl zájem, usadila se proto v Mexiku. „Vím, že bych na Západě měla život jednodušší, tady jsem ale doma,“ říká Ruth Tosková. „Hlavně bych si přála, aby Češi překonali tu strašnou neochotu, netolerantnost a závist. Někdy se mi po Anglii stýská, hlavně když si vzpomenu, jak jsou tam lidé k sobě slušní. Na druhou stranu si ale myslím, že český národ není ani o nic horší, ani lepší než národ jiný. Prostě to má teď jenom těžší.“

Jezdí v montérkách a smrdí potem

Na čistě uklizené chodbě stojí nádoby s květinami, přede dveřmi leží malé koberečky. V domě je ticho a klid, většina nájemníků prý odjela na vánoční svátky za dětmi v cizině. V přízemí se ale jedny dveře otvírají. Vychází asi padesátiletý muž ve větrovce se zlatým řetízkem kolem krku. Pavel Koudelka prý do Čech přijíždí pouze na dovolenou, trvale žije v Mnichově. Do Německa odešel v roce 1969, živí se jako dělník. „Moc se mi nelíbí, že jsem si musel tenhle byt koupit,“ říká. „Vzal jsem sice kramle, ale když mi sebrali můj starej bejvák, tak mi ho měli vrátit.“ P. Koudelka se do Čech natrvalo vrátit nechce. „V Německu mám zajištěnou práci a děti sem taky nic netáhne. Do Prahy ale jezdím rád, prošmejdil jsem už všechny kouty svýho mládí.“ P. Koudelkovi se sice líbí nové fasády činžáků, jinak je prý ale ve městě špína. „Nejhorší jsou hajzly a autobusy, podle nich se přece pozná kvalita národa,“ soudí. „Ta svoloč, co se natáhla na Václavák, to dřív taky nebylo.“

Družku pana Koudelky, asi padesátiletou blondýnu, zase zlobí, že lidé v metru jezdí v montérkách a páchnou potem. „Lidé tu taky mají kamenný ksichty, víc než v Německu,“ říká. „Vidí, že jsme dobře oblečení, tak nás nenávidí. My si ale nedáváme vrstvu šunky na chleba, jak jsou tady lidé zvyklí. Nechodíme ani do hospody, to dělají jen Jugoši a Turci. Pak si ale můžeme jet na pěknou dovolenou nebo si koupit auto a chatu.

„Podle P. Koudelky v paneláku na Barrandově bydlí „samá sebranka“: „Jsou tu jenom starý báby,“ tvrdí. „Všeho venku se zbavily a teď sedí doma a nudí se. Kvůli nim nás, emigranty, lidi nenáviděj. Proč nežijou jako všichni okolo? Na dveře daly mříže, platí si zahradníka. Kvůli nim se našemu paneláku říká ‚dům milionářů‘. Když sem děti zakopnou míč, nadávají. Slyšel jsem už, jakou jednou dostaly odpověď: Táhni, odkud jsi přišla, ty stará krávo.“

Srdce máte jenom jedno

Ve třetím patře se na zazvonění otvírají dveře až po dlouhé době. Starý muž s holí, Josef Jíša (82), se do Prahy definitivně vrátil ze Švýcarska teprve před třemi týdny. „Je neuvěřitelné, že jsem tady, ale srdce máte jenom jedno. Vlastně jsem se vrátil, abych umřel doma.“ Pan Jíša utekl za hranice v šestapadesáti letech, v roce 1968. S komunistickým režimem měl už své zkušenosti: v padesátých letech byl za údajnou protistátní činnost odsouzen na doživotí a v komunistických lágrech si odseděl deset let. „Po propuštění jsem byl pořád pod dohledem Státní bezpečnosti,“ vzpomíná. „Jsem elektroinženýr, ale celé roky jsem musel pracovat jako dělník v cihelně. V šedesátém osmém svitla jakási naděje, ale když přijely tanky, dostal jsem strašný strach z nového věznění. To rozhodlo.“ Manželka ani dvě děti obavy svého otce nesdílely.

J. Jíša se proto rozhodl odejít za hranice sám: „Bylo to strašně těžké, ale žil jsem v hrůze, kdy si zase pro mě přijdou.“ Za hranicemi ho prý přijali velice pěkně, takřka ihned se mohl vrátit ke svému povolání; až do své sedmdesátky byl zaměstnancem švýcarské firmy Motor-Columbus. Manželka se s ním po nějaké době rozvedla. Domů se mohl podívat až v roce 1989. „Není ale jednoduché opustit svůj malý píseček a zakládat novou existenci. Někdy mi taky všechno, co kolem sebe vidím, připadá tak strašné, že bych nejradši zase odjel.

CAST_DRUHA_Po dlouhem vandru domu02

Pan Jíša se totiž chtěl vrátit do míst svého mládí, Borku u Horažďovic v západních Čechách. Z rodinného hospodářství ale, až na pobořený domek, nezbylo nic. „Když tohle nevyšlo, myslel jsem si, že aspoň budu v Praze chodit do divadel a v klidu doženu, co jsem v životě zameškal,“ povzdychl si. „Mám ale z vězení nemocné srdce. Proto z bytu takřka nevycházím, obývám jen kuchyň a ložnici. Žiju zase jako v kriminále, jenže tam měl člověk alespoň kamarády. Ale nestěžuju si, život mě naučil skromnosti.“

Se svou rodinou se stýká jen zřídka, děti ani bývalá manželka mu prý jeho odchod za hranice nemohou zapomenout. „Mám pocit, že své příbuzné zajímám hlavně kvůli penězům,“ říká smutně. „Jediní opravdoví kamarádi, které mám, jsou bývalí vězni. S těmi se bohužel vídám málo, vždyť nemám ani telefon.“

S pytlíkem české země

„Neměl jsem klid ke své práci, pořád jsem s hrůzou čekal, kdy si pro mě zase přijdou,“ vzpomíná na léta po podpisu Charty 77 malíř Zbyněk Benýšek (44). „Při výsleších mě mlátili, několikrát jsem se nervově zhroutil. Později mi estébáci dali na vybranou: buď opustím republiku, nebo půjdu do vězení.“ Z. Benýšek proto v roce 1982 „požádal“ o vystěhování. „Nechtěl jsem svoje nejproduktivnější léta strávit ve strachu a stihomamu,“ říká. Jeho žádosti úřady promptně vyhověly: jako osoba „bez státní příslušnosti“ odjel s taškou, pytlíkem české země, psacím strojem a kytarou do Vídně. „Na to nikdy nezapomenu. Když mi na národním výboře předávali papír o vyvázání ze státního svazku, zvonily zvony,“ říká.

„Duchovně jsem ale Čechy vlastně nikdy neopustil. V Rakousku jsem se většinou stýkal s českým živlem, německy jsem se pořádně nikdy nenaučil. Hned jsem ale věděl, mezi jakou skupinu krajanů nechci patřit. Po příjezdu jsem byl totiž na bále u příležitosti všesokolského sletu. V paláci Auerspergů, s vodotryskem a palmami, uprostřed barokních obrazů zpívaly dámy v nejdražších róbách – Kolíne, Kolíne. Byli ale i jiní, jako Pavel Tigrid, Josef Škvorecký nebo Anastáz Opasek, pro které se nezastavil čas. Nezakládali exilové vlády, ale smysluplně pracovali.“

Každý popelář chce být prezidentem

Političtí emigranti měli v mnoha směrech příznivější podmínky. Ani Z. Benýšek nemusel projít lágrem, dostal byt a poukázku na zakoupení nábytku. „Poprvé v životě jsem měl koupelnu a ateliér,“ říká. „Najednou jsem měl klid pracovat, první obraz jsem pojmenoval Rozloučení s Prahou.“ Po několika měsících pak založil exilový časopis, čtvrtletník Paternoster. Vycházel nepřetržitě až do roku 1992 a publikoval povídky, básně, eseje jak od exulantů, tak od autorů z Čech. „S česky psanou revue byl ale problém,“ vzpomíná vydavatel. „Převážná většina emigrace neměla chuť číst něco jiného než klepy. Největší zájem o časopis byl proto doma, kam jsem zdarma pašoval značnou část nákladu.“ Z. Benýšek přijel do Čech 29. listopadu 1989. „Nikdy jsem nevěřil, že budu v exilu natrvalo.“ Tady začal žít jako předtím: dostal malou garsonku, maluje obrazy a stýká se se starými přáteli.

Podle Benýška se ale řadě lidí návrat nezdařil. „Někteří exulanti, jako Sviták, Zelený nebo Kotas, si myslí, jak jsou významní a pro republiku nepostradatelní. Druzí, hlavně ekonomičtí emigranti, zase vezou v jedné tašce povýšenost, v druhé peníze, kterými tady ohromují. Odtud pak pramení obecná nechuť k emigrantům.“

Pan Benýšek je se svým návratem spokojený, nemůže se ale zbavit některých návyků ze zahraničí. „Ať člověk chce nebo ne, zvyknete si na úsměvy úřednic u přepážek, čisté záchody. Tady si hned všimnete, že lidé nejsou spokojení sami se sebou. Každý popelář chce být prezidentem. V Rakousku by neochotná prodavačka přestala mít o sobě dobré mínění. Prostě je ráda tím, čím je. Vztah k vnitřní kvalitě se tady příliš nevidí, to je ten nejkřiklavější rozdíl.“

Emigrace podle Komárka

„Mezi českými emigranty je zřetelně vyšší výskyt kuřáků, majitelů modrých knížek a plnovousů. Žena je mezi nimi nanejvýš každá desátá.“ Typizovaný portrét emigranta se podle biologa Stanislava Komárka dá ještě doplnit poukazem na jejich často nadprůměrnou inteligenci (určité procento z nich prý jsou ovšem osobnosti s polokriminálními způsoby), nebylo těžké mezi nimi najít přátele. Čeští vystěhovalci však obvykle při sobě nedrží a na rozdíl třeba od Poláků se rychle asimilují. „Pochybuji, že po více než deseti letech je vůbec možné vrátit se zpátky do Čech,“ tvrdí dr. Komárek. „Když jsem chvíli sám, začínám zase myslet německy, sny mám tři roky po návratu pořád v němčině.“

Schopnost asimilace je možná hlavním důvodem, proč jsou Češi na Západě nadprůměrně úspěšní. A ekonomická úspěšnost je příčinou, proč se nevracejí do Čech ani po pádu komunismu. Tento skutečný důvod k setrvání v cizině si však obvykle nechtějí přiznat a zakrývají ho tvrzením, že v Čechách se nic nezměnilo, reformy jsou polovičaté atd.

Podle dr. Komárka byly problémy života na Západě úplně jinde, než emigranti čekali. Jako nepravdivá se ukázala představa, že se tam pouze tvrdě pracuje a všechno se řídí podle zákona džungle. Rakousko i Německo jsou spořádané sociální státy, kde však všudypřítomné konvence ostře vymezují, co se může a nemůže dělat. Sedmdesátá i osmdesátá léta zaručovala českým exulantům dobré přijetí. Bariérou obvykle nebyl ani jazyk, ani vzdělání. Problémy se soužitím jsou podle S. Komárka spíše emočního charakteru: „Čech například nedokázal pochopit, proč na Západě působí politická pravice tak nezajímavě a fádně, a naopak neuměl sdílet nadšení svých západních intelektuálních přátel pro brigády na kávových plantážích v komunistické Nikaragui.“

Ideální pohnutky vedly v případě odborného asistenta pražské přírodovědecké fakulty Stanislava Komárka (35) nejen k návratu do Čech, ale i k emigraci před dvanácti lety: „Nebyl jsem politicky pronásledován, ale štvalo mě, že komunistům nestačila faktická moc, ještě ji museli dávat tak arogantně najevo. Nápisy typu ‚Sovětský svaz, mírová hráz‘ dodnes považuji za nejtvrdší formu, jak se dotýkat cti jednotlivce, který se proti tomu nemůže ozvat.“

Čech se prý může v cizině uchytit pouze tehdy, když je nejméně o třídu lepší než domorodci. Dr. Komárkovi se to podařilo: výdělek z vědecké práce na Vídeňské univerzitě mu pak umožnil cestovat po celém světě. Ocenil také možnost používat jazyk, kterým mluví desetkrát víc lidí než česky a ve kterém se dají lépe vyjádřit některé složitější myšlenky.

Poprvé přijel do Čech 4. prosince 1989: „Praha na mě udělala nemocný dojem. Kvalitu služeb bych nejspíš přirovnal k městu Diyarbakir ve východním Turecku.“ O návratu přesto dr. Komárek nikdy nepochyboval, záhy přešel na pražskou univerzitu: „Přes všechny podivnosti prožívají Čechy neobyčejný rozkvět a skýtají velké šance. Revoluce s sebou přinesla neuvěřitelný společenský pohyb a myšlenkovou renesanci. Takové možnosti země s ustálenými poměry nabídnout nemůže. I když ani u nás to nebude dlouho trvat.“ Všechno podle dr. Komárka skončí tím, že se česká politická i hospodářská realita – pokud nepřijde nějaká katastrofa – brzy vyrovná poměrům u našich západních sousedů. Jenom na tom možná budeme lépe: vybudujeme modernější výrobní základnu.

Podle vídeňsko-pražského přírodovědce zkušenosti emigrantů jejich spoluobčanům určitě neuškodí. Naopak, mohou jim pomoci připravit se na nutné společenské změny. Krajané jsou podle něho „vlastně v pozici tovaryšů, kteří se směli po dlouhém vandru vrátit domů a přinesli zprávy o cizích zemích“.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte