Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Když Moskva mlčí

Gorbačovovi reformátoři proti československým normalizátorům

Mikhail Gorbachev Visiting Prague
Reformátor, nebo komediant? („Gorby“ v Praze vítán nadšenými davem) • Autor: Corbis, Profimedia.cz

Michail Gorbačov, s jehož jménem se spojuje demontáž komunismu, nastoupil do čela SSSR v době, kdy se tato „říše zla“ ocitla v průsečíku krizových momentů. Čekalo na něj olbřímí dílo reformy sovětského zřízení a hrozba nekonečné spirály studené války. Vstupoval do svého úřadu s vizí, byl přesvědčen o nadřazenosti komunistického zřízení. Věřil v něj. Razil nová slova jako doktrína rozumné dostatečnosti, nové myšlení, glasnosť, větší otevřenost.

To, že jeho země propadá v globální soutěži, ekonomicky stagnuje a ovládá ji neschopná byrokracie, bylo podle něj zaviněno chybnou stalinskou a později brežněvovskou politikou stagnace, úchylkou, nikoli systémem samým. Gorbačov se pasoval do role rytíře bojujícího s nehybnou zabetonovanou byrokracií, která jakýkoli pohyb vnímala – a správně – jako ohrožení svých pozic. Doufal, že se jeho hlavním spojencem stane inteligence, kterou si chtěl naklonit uvolněním cenzury. K jeho zklamání to vedlo jen k tomu, že byly zpochybňovány samotné pilíře režimu.

Reklama
Reklama

Jak poznamenal historik Karel Durman, Gorbačov si jezdil na Západ pro doping. Miloval tamní nadšení davů a chválu od nejmocnějších politiků i prostých lidí – tedy přesně to, čeho se mu doma nedostávalo.

Velmoc na skřipci

Vnitřní změny šly ruku v ruce s „revolucí“ v zahraniční politice. Stále se zhoršující ekonomická situace a rostoucí izolace SSSR v rámci globalizující se ekonomiky nemilosrdně diktovaly nová pravidla – zmírnit velmocenské napětí s USA, snížit enormní výdaje na zbrojení, a uvolnit si tím ruce k vnitřní reformě.

Ke zděšení mnoha konzervativců Gorbačov opouštěl některá pravidla sovětské politiky, jak je nastavily výsledky druhé světové války a jak je více či méně dodržovali všichni sovětští vůdci od Stalina po Černěnka. Globální sovětská angažovanost a podpora revolučních hnutí ve třetím světě slábly, krátily se finanční fondy nejrůznějším komunistickým stranám po celém světě, opouštěli se tradiční spojenci hájící barvy komunismu v Karibiku, Asii i Africe. Sovětská vojska se stáhla z Afghánistánu.

Miláček Západu, zrádce Východu

Sovětský svaz přepadla krize v momentě, kdy naopak Západ, včetně USA, prožíval po propadu ze sedmdesátých let ekonomickou, politickou a ideologickou renesanci. Vedla jej nová generace politiků s jasnou vizí a přes různé rozdíly s podobným postojem vůči SSSR. Reagan, Thatcherová, Mitterrand i Kohl si o SSSR nedělali iluze, přesto, nebo právě proto na ně energický a neokoukaný Gorbačov dělal dobrý dojem; hlavně proto, že byl ochoten činit velké ústupky v otázce odzbrojení a sovětských nároků na podíl v globální politice. V říjnu 1986 se Gorbačov s Reaganem v Reykjavíku dohodli na padesátiprocentním snížení stavů jaderných zbraní v následujících pěti letech.

Na summitu ve Washingtonu o rok později se dohodli na stažení a likvidaci sovětských a amerických raket středního doletu v Evropě – oněch proslulých Pershingů II a sovětských SS-20, které po celé desetiletí zaměstnávaly propagandu obou bloků. V prosinci 1988 SSSR jednostranně oznámil snížení počtu svých ozbrojených sil o 500 000 mužů. Byla podepsána smlouva o omezení konvenčních ozbrojených sil v Evropě a 11. listopadu 1990 v Paříži dohoda o omezení strategických jaderných sil (START I).

Tváří v tvář těmto změnám se sovětští spojenci ve východní Evropě dostali do dramatické situace. Stalin tuto oblast pevně vymezil jako zájmovou sféru zaplacenou krví Rudé armády. Chruščov ani Brežněv na tom nic nezměnili, naopak zájmy impéria tvrdě hájili dvěma vojenskými intervencemi – proti Maďarsku v roce 1956 a proti Československu v roce 1968. Tento postoj se postupně vžil jako tzv. Brežněvova doktrína omezené suverenity – pokud je některý socialistický stát, respektive jeho zřízení v ohrožení, jeho spojenci v čele se Sovětským svazem mu přispěchají na pomoc. Doktrína de facto padla během polské krize 1980–1981, kdy se Kreml přímé intervenci naopak snažil vyhnout a tlačil na polského předsedu vlády Wojciecha Jaruzelského, aby Solidaritu zvládl vlastními silami.

„To není jednoduchý proces, ta přestavba. Není. To je proces, v kterým se ne každý dost dobře vyzná, a proces, do kterýho mohou vstoupit nepřátelé a vypadají přitom jako přátelé.“

Generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš v projevu na Červeném Hrádku, 17. července 1989 Tweetni to

Po Gorbačovově nástupu byla situace ještě jasnější. „Nový Kreml“ odmítal zasahovat i do vnitropolitických sporů či personálních rošád. Když v roce 1987 žádal zoufalý Gustáv Husák Gorbačova, aby mu „pomohl“ proti biľakovskému konzervativnímu křídlu, Gorbačov mlčel. Brežněvovu doktrínu nahradila tzv. Sinatrova doktrína – podle slavné písničky „I Do It My Way“.

Československý paradox

Sovětští reformátoři si o československých normalizátorech nedělali přílišné iluze a řadili je k těm „méně nadšeným“ aplikátorům perestrojky. Například v dokumentu Mezinárodního oddělení ÚV KSSS z ledna 1989 se konstatuje, že Praha se snaží spíše jen o ekonomické reformy a demokratizaci s perestrojkou odsunuje až na pozdější dobu.

Situace z pražské perspektivy ale byla vážnější. Českoslovenští komunisté vždy poslouchali a věrně plnili vše, co jim Kreml nařídil. Nyní se ocitli ve zcela nezvyklé pozici: stavěli se divoce proti svým sovětským protektorům, Gorbačova a perestrojku odmítali a pomlouvali. Z Kremlu sice nepřišel žádný trest, ale něco mnohem horšího – Gorbačov je prostě nechal svému osudu.

Ať už si to v Moskvě uvědomovali nebo ne, perestrojka, větší otevřenost a možnost svobodně hovořit o do té doby tabuizovaných tématech, jako například o invazi z roku 1968, podemílaly pilíře československého normalizačního režimu velkou silou. Když prostořeký mluvčí sovětského ministerstva zahraničí Gennadij Gerasimov na otázku, jaký je rozdíl mezi pražským jarem a perestrojkou, odpověděl: „Devatenáct let…“, v Praze aparátčíkům zatrnulo. Z jejich pohledu šlo o kapitulaci a zradu.

Kulaté stoly a protržené hráze

Revoluce ve východní Evropě v roce 1989 probíhaly podle tří scénářů. První variantou bylo „protržení hráze“. Tak dlouho se zdánlivě nic nedělo, až najednou celý režim ze dne na den „spadl“. To byl případ Čechů, Slováků a východních Němců. Timothy Garton Ash to komentoval slovy, že Polákům to trvalo deset let, Maďarům deset měsíců, východním Němcům deset týdnů a Čechům a Slovákům deset dní.

Druhou variantou byla tzv. vyjednaná revoluce, revoluce kulatých stolů. Tak přebrodili z jednoho břehu na druhý Poláci a Maďaři. Bylo to trochu překvapivé, neboť obě společnosti se předtím vyznačovaly často násilným odporem vůči komunismu, a proto poklidný přechod jako by neodpovídal jejich naturelu. Polský komunistický režim byl ale neočekávaně vitální a svým zásahem proti Solidaritě na začátku osmdesátých let ukázal, že jen stávkováním a demonstracemi se komunismus neporazí. Unavení Poláci si pak nakonec sedli s komunisty za jednací stůl. V Maďarsku se zase pružní komunisté-technokraté pokoušeli režim tak dlouho reformovat, až se z něj stal kapitalismus a oni si v novém zřízení zachovali podíl na moci.

Poslední variantou byla tzv. balkánská cesta. Rumunský Nicolae Ceauşescu, bulharský Todor Živkov, jugoslávský Slobodan Milošević či bývalí první tajemníci v zakavkazských republikách SSSR cítili, že se komunismus jako mobilizační ideologie vyčerpal. Pokud se chtěli udržet u moci, museli rudé prapory vyměnit za národní standarty. Zvedající se vítr nacionalismu nejprve oprašoval zapomenuté historické tradice, aby poté rozdmýchával mnohem nebezpečnější etnickou nevraživost a xenofobii.

Ceauşescu či Živkov sice utíkali před hospodářskými a společenskými problémy taženími proti menšinám – ať už to byli sedmihradští Maďaři nebo pomačtí Turkové. Východoevropská revoluční vlna je ale stejně dostihla a smetla. Jugoslávie takové štěstí neměla. Do té doby záviděníhodný ostrov socialistické prosperity se pod vlivem nacionalistické rétoriky a neřešených etnických sporů proměnil v sud prachu.

Autor je historik.

Respekt 34/2009

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte