TOP rozhovory Respektu v roce 2025: Čechová, Bostrom, Cichanouski, Gibová, Wolf

Rozhovor se spisovatelkou Dorou Čechovou a její dcerou Terezou, která byla vážně postřelena na filozofické fakultě

Co bylo nejtěžší pro vás?

D. Č.: Zpracovat to strašlivé trauma, když jsem si uvědomila, že tu noc, kdy jsme Terezku hledali, byli ve stejné situaci i další rodiče, kteří ale neměli takové štěstí jako my. Pokaždé, když jsem doma otevřela Terezčinu skříň, brala do ruky její věci a nosila jí je do nemocnice, myslela jsem na to, že někde jiná máma stejně jako já otevírá skříň s oblečením svého dítěte, ale už za ním nemůže jít. My i oni jsme měli tu noc v ruce bílou a černou kartu. Nám v ruce zůstala ta bílá. Terezčina zranění ji ale nepředurčovala jasně k přežití. Byla na tenké hraně života a smrti. To, že přešla na stranu života, je pro nás dodnes nepochopitelný zázrak. Každý den toho roku jsem myslela na rodiče, kteří tu noc také hledali své dítě, které jen „odešlo“ do školy, a nevrátilo se. 

S bývalým bezpečnostním poradcem Donalda Trumpa Johnem Boltonem o tom, jak doopravdy vyjednává americký prezident, jak se vyznat v jeho cílech a co by teď měli udělat Evropané

V minulosti jste několikrát říkal, že Trump vnímá Putina jako přítele - a že se to nezměnilo.

Podívejte, on si myslí, že je přítel se Si Ťin-pchingem, s Kim Čong-unem. Ve svém prvním funkčním období řekl: „Zamilovali jsme se do sebe.“ Má slabost pro autoritářské vůdce. Nedovedu to vysvětlit, ale psychiatři by to možná dokázali. Myslím, že je považuje za chlapáky, kterým by si přál být i on. Obdivuje to. A když jste přátelé, tak svým přátelům věříte. Před pár týdny se ho reportér zeptal: „Myslíte si opravdu, že Putin chce mír?“ A Trump odpověděl: „Ano, myslím, že chce mír. Řekl mi to. A kdyby nechtěl mír, tak by mi to taky řekl.“ No rád bych slyšel ten rozhovor, kde by Putin řekl: „Donalde, podívej, já nechci mír.“

S Radimem Schreiberem o kouzlu světélkujícího hmyzu a pocitu, že letíte lesem

Světlušky fotíte už více než patnáct let. Co vás k tomu přivedlo?

Všechno začalo, když jsem tady v Iowě začal studovat vysokou školu a nadchl se pro digitální fotografii. Tehdy v roce 2000 byla v úplných začátcích. Bavilo mě fotit hmyz, různé broučky, motýly a kudlanky. Líbilo se mi dívat se na ně hodně zblízka. Jako svoji závěrečnou práci ve škole jsem udělal výstavu fotek různých broučků. Tehdy jsem začal fantazírovat o tom, že bych vyfotil zblízka světlušku, jak svítí. Digitální fotoaparáty ale ještě nebyly moc dobré a nevěděl jsem, jak to udělat. Trvalo dalších pět let, než foťáky dokázaly fotit skoro v úplné tmě. Hned jsem si jeden takový koupil, vyfotil pár světlušek na zahradě a hrozně mě to chytlo.

S komentátorem Financial Times o jeho knize Krize demokratického kapitalismu, o dopadech vlády Donalda Trumpa na svět a o tom, proč sliby o návratu průmyslu nefungují

Jaká by měla být unijní reakce na novou politiku USA?

Jde o to, zda evropští lídři vnímají Trumpa jako dočasné narušení, nebo jako počátek zásadní geopolitické změny. Ačkoli by Evropané rádi věřili, že se vše vrátí do starých kolejí, myslím, že nejde o dočasné narušení vztahů. Evropané se stávají do značné míry odpovědnými za bezpečnost na vlastním kontinentu. A to znamená, že se Unie také musí podívat na svět a říci si, že už nemá trvalé přátele, přinejmenším jich má méně. Osobně jsem hluboce oddán transatlantickému spojenectví, ale myslím si, že s Trumpem to už neplatí.  Myslím, že Evropané musejí říct: chceme mít blízké vztahy s USA, ale nemůžete si s námi dělat, co chcete, a pokud se k nám budete chovat takto, budeme se muset podívat na naše spojenecké vztahy.

S kanadským psychologem a autorem Gordonem Neufeldem o tom, proč je v době sociálních sítí víc než dřív potřeba porozumět svým dětem a nenechat je na pochybách, že jsme tu pro ně

Když začnu mít jako rodič pocit, že své dítě ztrácím a nahrazují mě vrstevníci, co můžu dělat?

Intuitivně víme, že máme dát najevo zájem, nevystavovat druhého odloučení. Pokud to bereme tak, že dítě musí být napřed hodné, abychom mu projevili svou lásku, velmi rychle se to obrátí proti nám. Pokud děti mají k někomu vztah, je jejich přirozenou touhou být hodný. Takže co má přednost? Vztah, nebo chování? Pokud budeme pečovat o vztah, vše ostatní bude následovat. Víme to, pokud jde o přátelství, manželství. Pro naše děti platí to samé, dokonce ještě víc. Když dítě cítí, že je v bezpečí, že je o něj postaráno, proč by za svým rodičem nešlo? Od vrstevníků to nedostane, s nimi jsou vazby velmi nejisté. Ani nemohou být jisté, protože děti nejsou zodpovědné za sebe navzájem.

S čerstvě propuštěným mužem běloruské prezidentky exkluzivně pro Respekt o boji proti diktátorovi Lukašenkovi, o životě v absolutní izolaci a o tom, jaké to je znovu volně běhat po pláž

V srpnu 2024 do vězení za vámi přišel zástupce generálního prokurátora a řekl, že když podepíšete žádost o milost, budete hned propuštěn. Proč jste to neudělal?

Řekl jsem mu, že zločiny, ze kterých jsem byl obviněn, jsem nespáchal. Kdyby to tak bylo, přiznal bych se u soudu, abych dostal nižší trest. Prokurátorovu žádost bych nikdy podepsat nemohl, přistoupil bych tím na lež. Zradil bych tím sebe, svoji ženu a všechny ostatní Bělorusy, kteří vedou zápas za svobodu. Po téhle schůzce se zástupcem generálního prokurátora jsem se za nějaký čas dozvěděl, že režim propustil několik skupin politických vězňů. Uvědomil jsem si, že k tomu dochází v důsledku západních sankcí. V lednu 2025 za mnou přišli znovu. Tentokrát to byli lidé z KGB, znovu chtěli, abych podepsal žádost o propuštění, a vyhrožovali, že když to neudělám, zemřu. Až když jsem trval na svém, informovali mě, že existuje možnost výměny vězňů mezi Západem a Ruskem a Běloruskem.

Oceán může být v boji s klimatickou změnou naším největším spojencem, říká režisér a blízký spolupracovník Davida Attenborougha Colin Butfield

Podle váš často nejednáme proto, že se zdá být problém změny klimatu tak strašně velký. Paralyzuje nás to?

Lidé mají své každodenní životy, práci, problémy. Nemají čas přemýšlet nad tím, co nejlepšího by mohli udělat. Na jednoho člověka se toho zdá být moc, a tak je snadné podlehnout paralýze nebo se od toho úplně odpojit. Lidé, kteří klimatickou změnu popírají, se podle mě dělí do dvou kategorií. Pro jedny je to pohodlné, protože na statutu quo vydělávají peníze. Ale na ty druhé toho jen může být strašně moc. Právě tady je moc důležitá práce někoho, jako je David, který má téměř univerzální důvěru lidí napříč politickým spektrem. Ale nejdůležitější je, aby začaly jednat vlády a velké společnosti, jinak budou naše individuální činy vždy příliš malé. Když nenastanou tyto velké systémové změny, nebudeme mít naději. A bez naděje je těžké představovat si lepší budoucnost.

S Gérardem Biardem deset let po útoku: proč mizí debaty, proč nepíší pravdu, ale zobrazují realitu - a o tom, že je potřeba využívat svobodu

Dnes se podle vás spousta lidí podle mě bojí svobodu využívat. Já to vnímám tak, že humor a společenská témata se prostě mění – mladá generace je prostě opatrnější, nechce lidi zranit.  

Ano, ale nesmí to dojít do bodu, kdy se lidé začnou bát říct cokoli. Protože být naživu vždycky znamená určité riziko – a člověk by si to měl uvědomovat. Dnes chce spousta lidí hlavně „být v bezpečí“ a je to naprosto pochopitelné. Jenže mnozí ani nevědí, co „bezpečí“ vlastně znamená. Ve skutečnosti chtějí, aby je nic nevyrušovalo. Ale to není totéž. A debata je sama o sobě něco zneklidňujícího. Znamená střet názorů, protože když všichni souhlasíme, tak to není debata, jen příjemné posezení u vína. Hezké, ale není to debata. Skutečná diskuse musí být do určité míry nepohodlná, může i šokovat – a to je v pořádku.

Se švédským filosofem o možných dopadech nástupu obecné umělé inteligence a superinteligence, smyslu života i možnosti, že všichni žijeme v nějakém matrixu

Co v takových hypotetických světech zbývá vyřešit? Došel jste k nějakému „objevu“? Je jím třeba to, že nějaké hranice jako lidé potřebujeme?

Nesnažím se popsat krásnou utopii a prodat ji lidem. Spíše mi jde o to je přinutit, aby viděli, jak fundamentálně odlišný druh existence by to mohl být. Z dnešního pohledu není v mnoha ohledech lákavý. Ale jsem optimista. Ovšem předpokládalo by to, že se vzdáme některých hodnot a věcí, na kterých nám v současné existenci záleží. Zároveň by se podařilo něco zachovat a najít nové věci, na nichž lze stavět. Nakonec je to pozitivní, ale ambivalentní cesta spíš než dokonalé nablýskané řešení. Vzrušující, ale také velmi odlišné od toho, jak žijeme dnes. Otázkou samozřejmě je, jak dlouho budeme chtít pokračovat v lidské existenci, když se začnou nabízet jiné možnosti. Na kolektivní úrovni takto žijeme několik set tisíc let. Ale chceme být stejnými bytostmi i po příštích stech milionech letech? V jistém bodě si možná řekneme, že je čas přejít na novou úroveň existence.

Se slovenskou spisovatelkou o léčivé síle jejích knih, poslední sklence vína a nevítaných myšlenkách na emigraci

Co pro vás zkušenost zneužití znamenala?

Mně se to stalo, když jsem byla malé děcko – ve čtyřech nebo pěti letech jsem zažila situaci, které jsem vůbec nerozuměla. Když jsem se pak do podobné situace znovu dostala ve dvanácti, uvědomila jsem si naplno, co jsem prožila roky před tím. Jako dítě jsem samozřejmě nechápala, o co jde, ale zpětně už ano. Pak jsem dlouho žila v domnění, že ta první zkušenost sice byla nepříjemná, ale že to není až takový problém. Nějak jsem se s tím vyrovnala, smetla to ze stolu. Nakonec vám ani nic jiného nezbývá, když nemáte podporu, nemáte ani odbornou pomoc, nikdo o tom nemluví, což bylo v mé generaci běžné. Moc se s tím nedalo dělat… Až v dospělosti, díky terapii a čtení odborné literatury, jsem si uvědomila, že jsem celou věc prožila tak, jak bývá obvyklé. Včetně toho, jak se následně vyvíjí sexuální život.

Se stomatoložkou Lenkou Černou o tom, jak je možné, že se do její ordinace pacienti těší

V mém dětství jsme chodili k zubaři s celou třídou a jediné doporučení znělo: „Musíš to vydržet.“ Je to relevantní přístup, nebo přežitek? 

Pokud se chceme naučit něco zvládat, musíme k tomu mít adekvátní podporu. Příkaz „musíš to vydržet“ takovou podporou není, zvlášť pokud se bavíme o dětech. Mimochodem situaci, kterou popisujete, znám, také jsme chodili na prohlídku k zubaři s celou třídou. Dozvěděli jsme se to vždycky ráno, takže ve třídě nastala panika. Pak jsme seděli vyděšení v ordinaci a každý doufal, že se mu to nakonec nějak vyhne a doktor bude muset odejít. Děti byly ponechány opuštěné bez blízkých osob, které jsou pro ně nositelem bezpečí, jistoty a ochrany. Pamatuji si velmi živě zvuky a pachy z ordinace a nevlídné jednání paní doktorky, která mi vyhrožovala fyzickým násilím, pokud neotevřu ústa.