Ivana Gibová: Motivy vytahuji z žumpy, abych ukázala krásu světa

Začnu osobně, pokud dovolíte. Vaše poslední kniha Babička© vypráví drsný příběh dívky vyrůstající v devadesátých letech na východě Slovenska v rodině potýkající se s alkoholismem, chudobou, nezdravými rodinnými vztahy i vyloženě patologickým chováním. A uvědomila jsem si mnohé paralely se svým životem, třeba že jsem taky jako dítě stříhala nehty na nohou své babičce a měla podobně jako hlavní hrdinka vaší knihy výčitky svědomí, že mi to připadá nechutné. Jak často se vám stává, že vaše knihy v někom probudí zasuté vzpomínky?

Často. Až mě překvapuje, jak často.

Proč vás to překvapuje?

Protože když píšu, tak nepřemýšlím o tom, jak to někdo bude číst. Jednak proto, že bych nikdy nic nenapsala, a taky proto, že nejdůležitější čtenářkou jsem pro sebe já sama. Jsem k sobě velmi kritická i v běžném životě, ale při psaní extrémně. Až pedantsky dbám na to, aby byl text uvěřitelný, aby nešustil papírem, aby to nebyl nějaký umělý konstrukt. Vycházím sice z vlastních zážitků, ale není to deník, jde o literární příběh psaný s odstupem od mého života. Proto mě překvapuje, kolik lidí mi píše, že se jich mé psaní hluboce dotklo, kolik má podobné vzpomínky na dětství, ať jde o péči o prarodiče nebo komplikovaný vztah s otcem či oběma rodiči, kolik lidí se v dětství cítilo podobně ztracených a nepochopených. 

Terapeutický rozměr psaní tedy není váš cíl, ale může mít takový dopad?

Rozhodně to není cíl, ale děje se to. A svým způsobem mě těší, když mi někdo dá vědět, že se mu díky mé knize otevřel nějaký prostor, který byl dosud zavřený, že konfrontoval témata, která ještě nemá zpracovaná. Mě to posouvá jako člověka i jako autorku. Asi bych nebyla schopná takhle psát, kdybych ty věci sama neměla terapeuticky zpracované. A když už s tím dokážu pracovat a dokážu mít od těch témat určitý odstup, tak to může pomoci někomu jinému. 

Bezpochyby se najdou i lidé, kteří nebudou úplně rádi, že jim otevíráte něco, co by možná raději nechali zavřené.

Určitě, ale mně píšou výhradně lidé, kteří mají pozitivní zkušenost. Každý čtenář se může rozhodnout, jestli nepříjemné pocity překoná, nebo knihu raději odloží a třeba se k ní vrátí někdy později. Zároveň si myslím, že literatura – a obecně umění – by nás měla rozrušit, vyvést z rovnováhy, například i pocitem ošklivosti až fyzické nevolnosti. Právě estetika ošklivosti je pro mě velmi podstatná: když vytahuju některé motivy doslova ze žumpy, nedělám to samoúčelně, abych ukázala ošklivost světa, ale spíš jeho krásu a vznešenost na základě toho kontrastu. Snažím se zároveň vyhýbat přílišnému patosu či sentimentalitě, které hrozí, když se z pozice dospělého vracíte do dětství, což je samo o sobě dost sentimentální. 

A taky pracujete s humorem. Nečekala jsem, že se budu nahlas smát u knihy s tímto tématem.

Humor používám záměrně, jde o sebezáchovný mechanismus pro vyvážení těžkých témat. Nechci, aby měli čtenáři na konci chuť se oběsit. A odmítám z nich ždímat emoce a nějak jimi manipulovat. Nejsem Lars von Trier.