Ranní postřeh Lukáše Jelínka: Piráti jsou už zase v sobě!

Mezi piráty opět vzplanuly vášně. Část strany se necelé tři měsíce před sněmovními volbami bouří proti karlovarskému lídrovi Vladimíru Votápkovi, jenž byl před devětaosmdesátým rokem v komunistické straně. A hned se na to nabalily další ústrky a bolístky, takže si i vysoce postavení členové vyměňují invektivy, ba dokonce výhrůžky. 

V partajích nabitých energií často dochází k tomu, že je chybně nasměrována ne na oslovování občanů nebo na souboj s konkurencí, ale dovnitř – do interních půtek. Přitom za normální situace strany shromažďují jedince, kteří sdílejí stejný pohled na svět, stejné hodnoty a stejné cíle. Vyprávějte to však těm, jimž postačí pohádat se už v základním táboře.

Piráti jsou tím známí. Stejně jako nekonzistentní strategií. Předseda Zdeněk Hřib nejprve zavelí k „vycentrování“, což mimo jiné vede k vyštípání levicového křídla a řady známých osobností (Mikuláš Peksa, Lukáš Wagenknecht, Adéla Šípová, Jana Michailidu, Marcel Kolaja, František Kopřiva…), aby následně dohodl spolupráci se Zelenými, kteří přitom mají nejblíž právě k levicovějším pirátům. Hodně toho také zaznělo o tom, že mezi piráty nepatří neomarxisté. O mladé progresivní levičáky holt zájem není, zato o předlistopadové členy KSČ ano.

Nechci hodnotit pana Votápka, ono se tuze snadno někomu udělí nálepka „stará struktura“ nebo „oportunista“. Přitom to často může být člověk, který toho za posledních třicet let vykonal pro zemi a společnost tolik dobrého, že by si zasloužil uznání, a ne odsudky. Za příklad si můžeme vzít Petra Pavla. I on si ale užil v kampani před prezidentským kláním svoje. A jeho komunistické mládí ještě může být proti němu nesčetněkrát použito. Všimněme si například tendence rozšiřovat okruh bývalých funkcionářů KSČ, jimž je snižován důchod. Třeba časem dojde i na předsedy základních organizací, k nimž Pavel patřil…