Rozhovor s Billem Gatesem: Trump mi dal své číslo. Pokud budu moci zabránit smrti milionů lidí, zavolám mu

Právě jste vydal biografii Zdrojový kód. Moje začátky. Získal jste při psaní o svém dětství nový pohled na svůj život?

Dříve jsem se moc neohlížel, protože se v mém životě všechno odehrávalo strašně rychle. A já se vždy snažím mít prst na tepu doby. Takže to byl nezvyk – vzpomínat na všechno, co se mi kdy stalo. Už v raném věku jsem měl možnost psát software, takže jsem se to hodiny a hodiny učil. A k tomu už za mého mládí přišel zázrak: výpočetní výkon se stal velmi levný, ačkoli předtím byl dlouho neuvěřitelně drahý. To mě jako otevřeného člověka se spoustou energie dostalo do výjimečné pozice ještě předtím, než jsem šel na Harvard.

Kdybyste měl jmenovat tři věci z dětství, které umožnily vznik Microsoftu a vaši kariéru, které by to byly?

Měl jsem velmi pěkné dětství. Jedinou špatnou zkušeností bylo, když mi v šestnácti zemřel můj nejlepší kamarád Kent Evans. Moji rodiče byli dobře situovaní, ne bohatí, ale otec jako právník vydělával velmi slušně. A jak jsem řekl, možnost zažít tehdy ono období změn v počítačovém světě byla neuvěřitelná. Vždycky si říkám, proč tehdy ostatní lidé tenhle vývoj neviděli a proč jím nebyli tak fascinováni. Zřejmě k tomu bylo potřeba mladé mysli. Já měl to štěstí, že jsem ji měl, a navíc jsem měl matematické myšlení i obchodní talent, který mi pomohl rozvinout právě Kent.

Přátelství s Kentem v knize věnujete hodně prostoru. Zemřel velmi mladý při horolezeckém neštěstí. Proč je ve vašem životě tak důležitý?

Když jsem Kenta potkal poprvé, byl jsem ke všemu lhostejný. I když jsem byl fakt dobrý v matematice, choval jsem se, jako by mi bylo jedno, jaké známky dostávám. Kent takový nebyl, byl pilný. Také mě přiměl přemýšlet o tom, čím bychom chtěli být, až vyrosteme. Společně jsme četli ekonomické časopisy jako Fortune, na které bych se do té doby sám ani nepodíval.

Píšete, že jste spolu trávili celé večery telefonováním a probírali životopisy úspěšných lidí...

Já byl spíše ten matematik, ale Kent se zajímal o všechno možné, včetně politiky a podnikání. První počítačové projekty jsme dělali společně. Napsali jsme třeba program, který naše škola mohla používat k vytváření rozvrhů. Kent měl na mě obrovský vliv. Měl jsem velké štěstí, že jsem ho měl za přítele – stejně jako Paula, který zase víc než já přemýšlel o počítačích, o hardwaru.

S Paulem Allenem jste později založili Microsoft. Byli jste pravděpodobně jediné děti, které v té době přišly do styku s počítači a softwarem. Ve vaší škole byla počítačová učebna a už ve třinácti jste pracoval pro IT firmu. V noci jste se plížil z domu, abyste v kanceláři mohl pilovat programování. Co vám to tehdy dávalo?

Rád jsem věděl, kdy mám pravdu a kdy se mýlím. Matematika pro mě byla strašně vzrušující a podobné to bylo s počítači. Jsou tak přímočaré! Napíšete program, a ten buď běží, nebo ne. Byla to ta nejlepší zábava pro mozek: vymyslet elegantní program, jednoduchý a rychlý. Moje sociální dovednosti se rozvinuly až v pozdějším věku, ale v rozhovorech s dospělými – máma mě často tahala na různé akce – jsem byl naopak skoro až předčasně vyspělý. Chtěl jsem vědět, jak se co dělá, a kladl jsem spoustu otázek, což se dospělým očividně líbilo.

Chápali vaši rodiče, co jste po nocích tajně dělal na počítači?

O počítačích samozřejmě neměli ani ponětí. To, co jsem dělal, jim bylo úplně cizí. Ale viděli, že mě to baví, a nechali mě to dělat, protože jsem přestal dělat potíže a měl jsem zase velmi dobré známky. Jen jednou měli strach. Chtěl jsem vynechat poslední ročník střední školy, abych mohl pracovat na fantastickém softwarovém projektu pro energetickou síť na severozápadě Spojených států. Tehdy trvali na tom, že si sedneme s ředitelem školy.

Jak to dopadlo?

Řekl jim, že jejich syn má velmi dobré známky a pravděpodobně ho přijmou na jakoukoli vysokou školu. Takže mě rodiče pustili. Má nová práce byla asi dvě hodiny jízdy autem ze Seattlu. Tamní softwaroví vývojáři mi poradili, abych studium prostě vynechal. Ale to by mi rodiče nikdy nedovolili – a taky pro mě by to bylo hrozné.

Později jste studoval na Harvardově univerzitě, ale asi po dvou letech jste odešel a založil Microsoft.

Na Harvardu se mi opravdu líbilo a potřeboval jsem čas na to, abych společensky dozrál. Není to tak, že bych odtamtud utekl. Založit Microsoft mi však připadalo jako velmi naléhavý úkol, který měl přednost. To prostě převážilo nad pohodlím.

Říkáte, že jste svým rodičům ztěžoval život. A v knize píšete, že by vám dnes pravděpodobně diagnostikovali autismus. Z čeho tak usuzujete?

Existují různé termíny: autismus, neurodiverzita, Aspergerův syndrom. Nejsem odborník na přesnou definici. Ale byl jsem velmi neposedný. I dnes, když o něčem usilovně přemýšlím, začnu se vrtět celým tělem. A ani si neuvědomuji, že to dělám. Některým lidem v mém okolí se to nelíbí. Jak už jsem také říkal, jen velmi pomalu jsem rozvíjel své sociální dovednosti. Někteří učitelé říkali, že jsem tak dobrý v matematice, že bych měl přeskočit ročník. Jiní učitelé mě chtěli ročník nechat opakovat, protože jsem se v jejich hodinách těžko soustředil. Pak přišla doba, kdy jsem si uvědomil, že umím myslet stejně dobře jako dospělí, a všechno jsem zpochybňoval: Proč bych měl dodržovat určitou večerku? Proč bych měl projevovat úctu? Proč by měla existovat pravidla pro to a ono? Měl jsem štěstí, že mě rodiče poslali k terapeutovi.

To bylo v šedesátých letech určitě neobvyklé…

Velmi neobvyklé, ostatně jeho další pacienti byly jen páry. Když jsem seděl v čekárně, občas z jeho místnosti vycházeli hádající se manželé. Nikdy mi neřekl, že mám nějaký syndrom. Neexistoval pro to žádný název. Ale udělal mi několik IQ testů. Donutil mě číst Sigmunda Freuda. A po roce mi řekl něco jako: „Tvoje hádání se s rodiči je hloupost. Plýtváš tím svou energií. Nakonec vyhraješ – ne proto, že jsi chytrý, ale proto, že ten boj je nespravedlivý. Víš, oni tě mají rádi. Záleží jim na tobě.“ A když mi řekl, že je to nespravedlivé, řekl jsem si najednou: „Ó bože, OK, chápu to.“

Zapůsobil tím na vaši mysl, nebo na vaše srdce? 

Rozhodně na moje srdce. Díky němu jsem si uvědomil, že rodiče jsou na mé straně a že se musím vzpamatovat.

Myslíte si, že by se váš život bez onoho terapeuta vyvíjel jinak?

To je těžké říct. Určitě bych se ještě rok dva bouřil proti rodičům, jako by bylo známkou moudrosti, že nad nimi dokážu vítězit. Zejména otec byl ke mně vždycky neuvěřitelně shovívavý, ale do knihy jsem zařadil jednu z velmi vzácných situací, kdy se rozzlobil: Jednou jsem byl u večeře tak sarkastický, že mi chrstnul do obličeje sklenici vody. Tehdy jsem pochopil, že bych měl opravdu mlčet.

Vyprávíte nejen vlastní příběh, ale také příběh Ameriky padesátých, šedesátých a sedmdesátých let – a vyprávíte ho jako příběh optimismu. Jak vnímáte dnešní zemi a její náladu ve srovnání se svým dětstvím?

Přál bych si, aby každé dítě mělo takové dětství. Samozřejmě, že většina tehdejších dětí neměla to, co já. Objektivně vzato je dnes v USA mnoho věcí lepších. Se ženami se dnes zachází lépe. Nemoci se rozpoznají rychleji. Život homosexuálů je zcela jistě lepší. Chudoba znamená v mnohem bohatší zemi něco jiného než tehdy, existuje i lepší záchranná síť. Jsme však ve fázi polarizace, která mi připadá opravdu znepokojivá. Důvěra v instituce už není tak velká jako dřív a dialog mezi politickými tábory už není tak intenzivní, jak bych si přál.

Jak si to vysvětlujete?

Četl jsem o tom spoustu knih. Existuje teorie, že tuto situaci zhoršily sociální sítě. Sám jsem si dlouho myslel, že dát lidem digitální možnosti a schopnosti – tedy to, že mají počítač a přístup k internetu – je obohacením. Když jsme psali textový editor Word, nikdo nás nevaroval, že by se v něm daly psát i odporné dokumenty! Trend polarizace je tu už dlouho a nelze ho svádět pouze na sociální média, ale s příchodem sociálních sítí se do popředí dostala naše slabost reagovat na pobuřující věci nebo na lidi s bláznivými nápady. Historik Yuval Noah Harari uvádí příklad knihtisku. Po jeho vynálezu byly populární knihy o čarodějnicích a o tom, jak je najít a zabít. Místo aby se prodával třeba Koperník či vědecká revoluce. Harari by tedy řekl, že jsem byl naivní, když jsem věřil, že ono „digitální posílení“ lidí je bezvýhradně dobrá věc.

Existuje i teze, že polarizaci živí kulturní otázky, protože liberální elity už neberou dostatečně v úvahu skutečné obavy mnoha lidí. Co si o tom myslíte?

Tím si nejsem jistý. Druhá světová válka byla strašná tragédie. Ale ve Spojených státech držela společnost pohromadě. Existoval pocit, že táhneme za jeden provaz pro společnou věc. Generace mého otce věřila v instituce a v oběti pro společnost. Od té doby se ale něco ztratilo. Postupem času jsme se stali méně nábožensky založenými. A i když náboženství nejsou z hlediska některých svých doktrín dokonalá, myslím, že myšlenka spojit se v místní komunitě, navzájem si pomáhat a nečekat, že všechny problémy vyřeší velký stát, má něco do sebe. Je mi líto, že tu moje generace zanechává tuhle polarizaci a že ji nevyřešila. Četl jsem různá hodnocení toho, kde je hranice mezi svobodou slova a bráněním v šíření lékařských dezinformací nebo nenávistných projevů. A frustruje mě, že na to neexistuje jednoznačná odpověď.

Jaká by byla vaše odpověď?

Snažím se číst seriózní publikace s ověřenými fakty. Samozřejmě existují lidé, s nimiž nesouhlasím, a když vidím články, v nichž se píše, že jsou idioti, jsem také v pokušení na ně kliknout a říci souhlasně: „Ano, kdy si lidé konečně uvědomí, jaký je ten či onen idiot!?“ Ale nutím se také přemýšlet o názorech prezentovaných médii, jako je třeba televizní stanice Fox News, a o tom, zda jsou legitimní. Snažím se pochopit různé úhly pohledu, i když je to samozřejmě těžké.

Co si myslíte o tom, že Meta, mateřská společnost Facebooku a Instagramu, nebude v budoucnu v USA kontrolovat fakta?

Nejsem odborník na to, jak stanovit hranici mezi svobodou projevu a šílenými věcmi, které se objevují na sítích. Určitě existují případy, kdy je kontrola faktů namístě, například když sociální sítě v Barmě svým působením poháněly k vyhnání muslimské menšiny Rohingů. Nebo kolik milionů lidí se kvůli dezinformacím nenechalo očkovat proti covidu. Včetně těch, kteří by dnes byli naživu, kdyby se o téhle problematice informovali.

Takže dáváte přednost ověřování faktů.

Ano – a určitá míra ověřování faktů ostatně proběhla. Objevilo se hodně šíleného obsahu namířeného proti očkování, který Meta z různých platforem odstranila. Podle nových pravidel by je nejspíš neodstranili. Myslím, že právě oblast zdraví je kategorií, kde absolutní primát svobody slova v časech dezinformací není užitečný. Ale řešení tohoto problému prostě nemám.

Joe Biden ve svém posledním projevu hovořil o svých obavách, že technologičtí oligarchové ohrožují demokracii. Rozumíte jeho starostem?

Především: my technologičtí podnikatelé nejsme ve společném klubu, kde bychom se na věcech shodli a dělali je společně. Je to velmi dynamický a velmi konkurenční byznys. Stačí se podívat, jak se všichni předhánějí, aby jejich umělá inteligence byla lepší a levnější. Když se řekne oligarchie, obvykle se vám vybaví nedostatek konkurence, podnikatelé, kteří podkopávají vládu, aby ochránili svůj podíl na trhu. A tenhle konkrétní problém opravdu nevidím. Obvykle platilo, že je Silicon Valley politicky nalevo od středu. A s výjimkou Petera Thiela (libertariánského investora a miliardáře německého původu, který zbohatl mimo jiné na platební službě PayPal a dlouhodobě podporuje Donalda Trumpa – pozn. red.) to, myslím, odpovídalo skutečnosti. 

A dnes?

Ano, nyní vidíme, že se řada z nich ubírá spíše pravicovým směrem a nelíbí se mi řada věcí. Ale myslím, že je správné, aby vláda a technologický průmysl setrvaly v dialogu, protože umělá inteligence je velkou příležitostí a výzvou. A takový dialog potřebujeme. Nejde o to řídit politiku, ale zprostředkovat informace a dojít k dohodě, kam se technologie mají ubírat. Přestože s některými z těchto lidí nesouhlasím, nemyslím si, že je namístě termín oligarchie.

Biden tím ale myslí, že moc se soustřeďuje v rukou několika málo lidí. Elon Musk si v podstatě koupil politickou funkci. Je podle vás přijatelné, aby za peníze mohl získat politický vliv?

Myslím, že je třeba přijmout bezpečnostní pojistky ohledně klíčové otázky: Poskytuje Elon svým společnostem kvůli svému politickému postavení výhody? Proti tomu se musíme chránit. Na druhé straně vláda potřebuje hodně pohledů – nejen pohled bohatých lidí. Každopádně zatím je Trumpova administrativa stále v plenkách a Elonův nápad na zefektivnění administrativy není šílený. Zruší možná některé věci, které by neměl? To nevím. Bude zajímavé sledovat, co z toho vzejde. Podle mého názoru skutečně potřebujeme snížit rozpočtový deficit. Já sám se teď soustředím na Gatesovu nadaci. A když jsem dostal příležitost setkat se s Trumpem a povečeřet s ním...

Kdy to bylo?

Po Vánocích, 27. prosince. Mluvil jsem s ním o HIV a dětské obrně.

Co vám řekl?

Vyslechl mě. A řekl: Ano, měli bychom tyto miliony lidí udržet naživu. Ale obávám se, že mu jiní lidé řeknou, že by i v této oblasti měl osekat rozpočet. Trump se bude muset rozhodnout: Záleží nám na záchraně životů a nalezení léku? Pokud jej nalezneme, tak jednoho dne tyto výdaje už nebudou potřeba. Udržet všechny tyto lidi naživu je ale spravedlivé a důležité – a také to ovlivňuje, co si Afrika myslí o USA. Pokud tyto programy zastavíte nebo snížíte jejich financování, je to skoro horší, než kdybyste jim nikdy nepomohli. S Gatesovou nadací podporujeme organizace, které poskytují vakcíny pro děti v chudých zemích. V mnoha zemích kvůli rozpočtovým prioritám považují pomoc nejchudším lidem na světě za ztrátu peněz. Řekl jsem Trumpovi, že z morálního i politického hlediska bychom měli peníze na financování boje proti HIV a dětské obrně ponechat. A on byl alespoň u večeře velmi vnímavý, dokonce nadšený. Ale než padne konečné rozhodnutí o rozpočtu, bude s ním mluvit ještě mnoho dalších lidí.

Hned první den v úřadu Trump vystoupil ze Světové zdravotnické organizace a odstoupil od pařížské klimatické dohody. Nedokázal jste mu to rozmluvit?

Nemyslím si, že je to dobré rozhodnutí. Ale snažil jsem se a budu se snažit i nadále. Donald Trump mi dal své telefonní číslo. Na to číslo zavolám, pokud tak dokážu zabránit smrti milionů lidí. 

O tu večeři jste ho požádal vy?

Ano. Řekl jsem, že přiletím na Floridu a promluvím si s ním o HIV. Zachránit deset milionů životů, to bude smysluplná večeře! Mohl to také odmítnout. Vím, že mluví opravdu se spoustou lidí. Nejčastěji s Elonem.

Zdálo se vám, že je během večeře přístupný vašim argumentům?

Ano. Trumpova politická moc spočívá také v tom, že mu jeho hnutí umožňuje být občas pragmatický. Proto se spousta věcí těžko předvídá. Kolik lidí bude deportováno? Jak vysoká budou cla? Kolik z životně důležitých fondů bude osekáno? Příští čtyři roky budou méně předvídatelné než jakékoli období v mém životě. Proto se budu snažit sdílet své hodnoty a to, co považuji za dobré. Během Trumpových prvních čtyř let ve funkci prezidenta jsem se s ním setkal mnohokrát. Má velkou volnost v rozhodování v mnoha klíčových oblastech, v nichž mám odborné znalosti – a globální zdraví je jednou z nich. Proto si myslím, že je moudré se nadále snažit tato rozhodnutí ovlivňovat způsobem, který je podle mého názoru dobrý pro svět i naši zemi.

Rozhovor s Billem Gatesem se uskutečnil ještě předtím, než Donald Trump a Elon Musk oznámili, že chtějí opravdu zrušit Agenturu USA pro mezinárodní rozvoj (USAID). Elon Musk na síti X napsal: „USAID je zločinecká organizace. Je čas, aby zanikla.“ Pokud by se tak stalo, největší dárcovská země rozvojové pomoci by tak zcela zastavila své platby, naposledy to bylo 40 miliard dolarů ročně.

Zúčastnil se Elon Musk vaší večeře s Trumpem?

Ne. Byli tam jen šéfové našich štábů, jen my čtyři po dobu asi tří hodin a bylo to velmi srdečné. Víc, než jsem očekával. Ale to ještě nezaručuje výsledky. Dokonce ani v tématech, o kterých byla nejlepší diskuse. Nevím, jaký dopad budou mít programy zvyšování efektivity nebo skutečnost, že se do nich Elon tak úzce zapojil. Když se já snažím dělat nejrůznější věci, lidé kolem mě říkají: „Měl bys dělat méně věcí, zato kvalitněji. Soustřeď se na několik málo témat.“ Myslím, že Elonovi tohle nikdo neříká. Stačí se podívat na seznam všech věcí, které dělá. Ale co, prostě takhle tráví svůj vlastní čas.

Máte vysvětlení, proč je tolik Američanů proti politice, která se snaží zastavit změnu klimatu? A proč existuje tak silné hnutí zaměřené proti vědě?

Bohužel si nemyslím, že problémy, kterým čelíme v souvislosti s klimatem, se týkají jen Spojených států. Jedna věc je varovat, že změna klimatu je důležitá a že by s tím měl někdo něco dělat. Ale když si lidé musí koupit dražší auto nebo elektrické tepelné čerpadlo nebo mají obecně vyšší životní náklady, mnozí říkají: „To by měl zaplatit někdo jiný, kdo je na tom lépe než já.“ Změna klimatu představuje skutečné dilema, protože se jedná o problém kolektivního jednání. Je třeba, aby emise snížily alespoň země se středními a vysokými příjmy. Když Francie zavedla daň z nafty a zdůvodnila to právě klimatem, vyvolalo to poměrně silný odpor a daň byla nakonec stažena.

Stejné to bylo v Německu, když vláda chtěla snížit dotace na naftu pro zemědělce.

Moje teorie o klimatických změnách vždycky byla taková, že dražší a ekologičtější alternativy nemají moc šancí, i když existuje povědomí o tomhle problému. Proto musíme inovovat tak, aby byly ekologické výrobky levnější. Velkou část mé práce tvoří pátrání, zda můžeme zlevnit výrobu bezemisní oceli nebo vytvořit dostupné alternativy k hovězímu masu. Můžeme létat bez emisí, aniž by to stálo víc? Existuje hodně slibných přístupů. Založil jsem skupinu Breakthrough Energy: ta investovala do 140 společností, které pracují na inovacích pro zlepšení klimatu. Politika v oblasti klimatu je však v současné době ve velmi obtížné situaci. Velmi působivý závazek Evropy a její průkopnická role už nejsou tak silné jako dříve. A USA rovněž ustupují…

Ano, Trump chce odstoupit od programů na podporu zelených technologií a stáhnout část IRA, zákona o snižování inflace. To všechno podporovalo investice do zelené ekonomiky.

Tím si nejsem tak jistý. Výchozím bodem IRA byla ochrana klimatu, ale také vytvořil mnoho pracovních míst v průmyslu. Rozhodně se budu zasazovat za zachování pravidel souvisejících s klimatem, protože hrají klíčovou roli při rozšiřování technologií. Nové technologie zprvu vždy vytvářejí větší náklady, jako když Německo začalo dotovat solární panely – ale prokázalo tím velkou službu celému světu. I když tam jejich výrobci nakonec nezůstali, díky německým subvencím se zvýšil objem výroby solárních panelů, v důsledku čehož klesla jejich cena a dnes už dotace nepotřebují. A existuje hodně technologií, u nichž potřebujeme takhle výrazně zvýšit výrobu, abychom snížili náklady.

V biografii popisujete počítače svého mládí jako hloupé stroje, které jste musel na každém kroku instruovat, abyste dosáhl určitého výsledku. Dnes jsou stroje docela chytré. Jak to podle vás mění společnost?

Myslím, že to, co se děje, je velmi dramatické. V několika případech, například při násobení, z nás počítače už dlouho dělají hlupáky. Ale ve většině věcí, které děláme, umělá inteligence po mnoho let nedosáhla velkého pokroku, dokonce i v rozpoznávání obrázků nebo překládání textu. A pak se asi před dvanácti lety objevil přístup založený na neuronových sítích a počítač najednou v mnoha z těchto úkolů dokázal nadlidské věci. Pak přišel další pokrok, GPT-4 (jazykový model stojící za ChatGPT – pozn. red.). Když jsem před třemi lety vyzkoušel jeho demoverzi, byl jsem ohromen. Myslím, že umělá inteligence je největším motorem změn v dnešním světě. Potenciál, který nabízí, je obrovský – jak pro dobré, tak pro špatné věci.

Jaké očekáváte ekonomické důsledky?

Abstraktně řečeno, umělá inteligence nás učiní produktivnějšími a sníží náklady na kancelářskou práci, protože software bude pracovat samostatně. A pokud bude software propojen s roboty, bude to mít vliv i na pracovníky v továrnách.

Co to znamená pro rozdělení bohatství?

Můžeme více vyrábět nebo mít více volného času. To zní na první pohled dobře. Ale pokud k tomu dojde rychle, bude tato změna velmi převratná a radikální. Co to znamená například pro daňový systém? Naši společnost jsme uspořádali kolem práce. Umělá inteligence teď změní svět více než jakákoli jiná technologie předtím. Ani lidé, kteří na ní pracují, neříkají: Nebojte se! Elon a já i mnozí další si myslíme, že tyhle průlomové změny musíme vést a řídit. Otázka zní: Dokážou vlády tento vývoj skutečně zpomalit? Země, firmy i jednotlivci spolu v této věci soutěží a vypadá to, že vývoj v tuto chvíli jede na plné obrátky.

Digitální trhy mají tendenci fungovat podle principu, že vítěz bere vše. Pokud nastává vývoj, který popisujete, co mohou vlády udělat, aby rozdělení bohatství vedlo ke stabilní společnosti?

Není to snadné. Existují věci jako sleva na dani z příjmu, což je americký konstrukt – a tenhle mechanismus bychom pak hodně potřebovali. A rozhodneme se tedy zkrátit pracovní týden? Jakmile dojde k masivnímu zvýšení produktivity, měli bychom začít přemýšlet o takových věcech. 

Ekonom John Maynard Keynes ve třicátých letech minulého století napsal, že stroje brzy vezmou lidem práci. Nebyl poslední. Ale s každou novou technologií jsme nakonec měli víc práce. Proč jste si tak jistý, že tentokrát to bude jiné?

Je to jiné. Umělá inteligence je náhradou lidské inteligence. Nejenže zvyšuje produktivitu lidí: je to technologie, která se velmi rychle vyvíjí a nemá horní hranici. To je na ní jedinečné.

A jak to tedy ovlivní rozdělení bohatství? Četla jsem, že jste svým dětem odkázal každému deset milionů dolarů ze svého mnohamiliardového majetku.

Bylo to o něco víc. Není to obrovské procento, ale v absolutních číslech je to o něco víc.

Proč jste dědictví svých dětí takto omezil?

Z laskavosti vůči nim! Věřím v dědickou daň, s otcem jsme vedli kampaň za její zavedení. Pokud nevěříte v dynastické bohatství, tak hraje dědická daň v dynamické společnosti velmi důležitou roli. Také bych učinil daňový systém progresivnějším, ale ne tak silně jako Bernie Sanders (vlivný levicový americký demokratický politik – pozn. red.), který říká, že v USA by neměli být žádní miliardáři. Jsem v tomto směru samozřejmě zaujatý. Obávám se, že pokud bychom zašli příliš daleko, příliš se tím zkomplikují motivace a pobídky pro podnikatele a investory. 

Ale říkáte, že by se člověk neměl narodit jako miliardář…

To je můj názor. Dědická daň by u vysokých majetků měla být vyšší než 90 procent.

Už dva roky jste dědečkem. Co učíte svá vnoučata, abyste je připravil na svět, ve kterém umělá inteligence ví všechno?

Pokud zažijeme extrémní případ, kdy budou stroje lepší ve všem, tak žádná skutečně dobrá odpověď neexistuje. Hodnoty společnosti se budou muset změnit, protože pak budeme žít ve světě hojnosti, a ne v nedostatku. Pro lidi, kteří žili ve světě nedostatku, je velmi obtížné si to představit. Stává se z toho téměř náboženská nebo filozofická otázka: jak by lidé měli trávit svůj čas? Jedno z mých dětí studuje medicínu, jedno podniká, jedno je politicky aktivní. Jsem velmi hrdý na to, co dělají, ale netlačil jsem je k tomu. Vždy jsem své děti podporoval v tom, aby dělaly věci, které je baví, protože pak se v nich stanou velmi dobrými. Je lepší, když děláte něco, co vás opravdu baví.

Musíte mít rád to, co děláte, a ne peníze, které vyděláváte?

Ne každý má takové štěstí jako já, aby našel práci, kterou by dělal klidně i ve volném čase, kdy by za ni nedostával peníze. Každopádně si myslím, že vždycky odvádíte fantastickou práci v oblastech, které vás přitahují, a neustále přemýšlíte o tom, jak věci zlepšit.