Ivan Trojan: Když jsem se z Ukrajiny vrátil domů, hodinu jsem řval a nemohl to zastavit

V rozhovoru s Erikem Taberym vypráví český herec Ivan Trojan o cestě na Ukrajinu, kam vezl sanitku a další humanitární pomoc, co řekl před odjezdem synovi Josefovi pro případ „kdyby“ – a o lidech, na které už nikdy nezapomene.

Pokud si chcete rozhovor pustit zdarma, najdete ho v podcastových aplikacích, případně i jako video na YouTube. Zde je k dispozici na základě žádostí i přepis rozhovoru, který ale neprošel jazykovou redakcí.

Na úvod nám řekni, co tvé cestě na Ukrajinu předcházelo. To znamená, kdo tě oslovil a s čím?

Byla to Paměť národa, naše spolupráce už má delší trvání. Milion chvilek a Paměť národa pořádaly na Staroměstském náměstí demonstraci na pomoc Ukrajině, kde jsem měl možnost vystoupit. Koncept byl vymyšlen tak, že sedm Ukrajinců vyprávělo své příběhy a někteří z nás je překládali. Já jsem překládal příběh Čajky, což je paramedička, velitelka zdravotnického praporu na Ukrajině. Tak jsem měl možnost se s ní seznámit. A myslím, že jsme navázali docela blízký kontakt.

Měl jsem potřebu pomoci nějak aktivněji i nadále. Tu potřebu mám ostatně od začátku války. A přišel nápad, že bych se zúčastnil jedné mise, kterou pořádá Paměť národa. A vzniklo takové video, hovor přes internet, kde jsme se ptali Čajky, co by potřebovala, co je teď akutní. Ona nám to řekla, no a my jsme udělali sbírku. Vybralo se hodně peněz a díky tomu jsme mohli na Ukrajinu přivézt – myslím, že deset aut, z toho pět nebo šest sanitek, a zdravotnický materiál.

Všiml jsem si, že ve videu, které jste dali potom na sítě, jste sehráli takovou krátkou scénku s Jiřím Dvořákem. Takže anděl a čert z Anděla Páně vyrazili na cestu. Jirka byl od začátku domluvený? Nebo jsi ho oslovil ty?

Chtěli jsme, aby se mnou jel ještě někdo. Původně byl osloven Hynek Čermák, ale ten z pracovních důvodů nemohl. Tak někoho z Paměti národa napadlo, co kdyby to bylo tak, že by opravdu jel anděl, ale i čert, tedy padlý anděl. A Jirka naštěstí čas měl a chtěl se zúčastnit. A bylo to velice důležité nejen pro mě, ale pro všechny. Jirka je skvělý člověk a potřebu pomoct měl stejně silnou jako já.

Ve výpravě jste vezli mimo jiné sanitky. Popiš, co všechno jste vezli, případně kolik sanitek a dalšího vybavení bylo.

Sanitek bylo asi pět nebo šest plus auta, které jsou zapotřebí na běžnější věci. Pak tam byl jedno terénní auto, které je pro zdravotníky důležité, jím svážejí raněné, je to nejflexibilnější, nejlepší vozidlo. A pak jsme vezli zdravotnický materiál, teď bych asi nespecifikoval, co všechno tam bylo. Vyjížděli jsme z Prahy přes Přemyšl. Nejdřív jsme spali na česko-polských hranicích a pak jsme jeli druhý den do Lvova, kde jsme na přechodu strávili asi čtyři a půl hodiny, což ti zkušenější, kteří na mise jezdí už léta letoucí, nám říkali, že to byl časový rekord, že se tam stráví daleko víc času, protože bezpečnostní kontroly jsou, bohužel musím říct, rok od roku větší. A do Lvova jsme přijeli večer, kde jsme se ubytovali na ubytovně. Nemůžu být z bezpečnostních důvodů konkrétní. Měli jsme obrovské štěstí, protože na Lvov drony mířily večer předtím, a většinou bývá zvykem, že Rusové útok neopakují. Strávili jsme tam dva večery, aniž bychom museli do krytu. A to štěstí jsme měli i nadále, protože v Kyjevě byli američtí generálové a Rusové tedy vynechali Kyjev. Večer po tom, co jsme odjeli, tak to tam spustili.

Ty jsi i řídil sanitku? Nebo jsi byl jako spolujezdec?