Nesnesitelná těžkost právního jazyka

Každý občan má povinnost znát a dodržovat právo svého státu. Jenže co když tvůrci právního řádu a jeho vykladači dělají vše pro to, aby mu laik nerozuměl?

V roce 1934 se na časopis Naše řeč, zabývající se českým jazykem, obrátil čtenář s nezvyklým přáním. Žádal redakci, aby se zabývala výrazem „předmětný“, který zachytil v komunikaci s advokátem. „Ten, kdo se nebojí mluviti tak, jak se tomu od maminky naučil, řekne při sporu o vadu koupené krávy »ta kráva« nebo »kráva, o niž je spor«,“ píše čtenář a dál rozhořčeně popisuje: „Náš praktický právník se však nemůže tak laicky vysloviti, a proto důsledně říká »předmětná kráva«. Považuji tento zjev za další doklad jazykové bezradnosti a ledabylosti naší inteligence akademicky vzdělané.”

Ačkoliv je stížnost z minulého století, napovídá, že zmíněný problém není jen praxí časů minulých nebo českým sklonem ke švejkovskému chytračení. Stačí si dnes připomenout například definici poukázky v občanském zákoníku. Ta říká, že poukázka opravňuje poukazníka vybrat u poukázaného vlastním jménem plnění a poukázanému se poukázkou přikazuje, aby poukazníkovi plnil na účet poukazatele – přitom jde o klasický dárkový poukaz. Takřka detektivní snahu si od běžného smrtelníka žádá i rozluštění pokynu, že odvolání proti rozhodnutí může být podáno „u krajského soudu prostřednictvím podepsaného soudu“.

Právní jazyk je jazykem odborným. A jeho uživatel se nevyhne používání technických termínů nezbytných k označení pojmů, které se vyskytují pouze ve světě práva (jako je komanditista, svěřenský fond nebo právní moc). Jak trefně ale poznamenává bývalý italský soudce a autor úspěšných detektivních románů Gianrico Carofiglio v knize La manomissione delle parole, právní jazyk je kromě toho i plný pseudotechnických výrazů. „Používají se z lenosti, z konformismu a proto, aby se textu dodalo zdání formálnosti, ne-li přímo posvátnosti,“ doplňuje Carofiglio. Jak jinak vysvětlit zarputilé užívání nesprávně utvořeného slovesa „rozhodnutí se tímto zrušuje“ (místo ruší)?

Právnické povolání získalo u veřejnosti prestiž z několika důvodů. Jedním z nich je i druh jazyka, který vlastní, ovládá a prostřednictvím kterého komunikuje mezi sebou. Tato role ve společnosti právníkům po zásluze náleží. Ale proč tak velká snaha o striktní dodržování terminologie směrem k běžným občanům? Zvlášť když spousta překladatelů právního jazyka – novinářů – má (a nejspíše vždy z podstaty věci mít bude) problém nezaměňovat žalobu s obžalobou, nedávat dotyčným výpověď dohodou nebo pochopit, že když někdo něco zcizí, neznamená to, že to ukradl. A navíc čtenář chybu pravděpodobně z důvodu nízkého právního povědomí stejně neodhalí.

Právníci by se neměli tak usilovně snažit mluvit v šifrách, zásadně nepoužívat běžný jazyk ani tvořit nepřehledné větné konstrukce – a těm, ke kterým mluví (a kteří si až příliš často připadají jako Josef K. v Procesu od Franze Kafky), tak bránit v porozumění. Jinak nelze čekat, že na druhé straně najde právnická čeština nejen pochopení, ale i zájem číst si o předmětných kravách.

Text původně vyšel v Právním rádci