Ranní postřeh Pavla Jungwirtha: K volbám pojďme vážní, nikoliv však zoufalí

Poprvé jsem šel volit v roce 1986, a abych dal najevo svůj nesouhlas s jednotnou kandidátkou Národní fronty, vlezl jsem ostentativně za plentu (což tehdy nebylo zvykem) a celý lístek přeškrtl. Potom mi někdo řekl, že to stejně nejspíš bylo k ničemu, protože volební komise škrtání většinou ignorovaly, aby dosáhly shora předepsané minimální 99procentní podpory. Podle Wikipedie však bylo přece jen tehdy oficiálně sečteno nejméně 13 tisíc neplatných lístků, tedy zhruba jedna promile všech hlasů, tak tam třeba byl i ten můj. Další moje volby už byly svobodné po sametové revoluci a byl to svátek. A svátkem jsou pro mě od té doby každé volby, včetně těch, jež nás čekají za pár dní.

Abych ale nezněl jako sentimentální stárnoucí boomer, jedním dechem dodávám, že v hollywoodské happy endy taky nevěřím. V letošním kontextu se mi vybavuje název francouzské komedie z let, kdy u nás svobodné volby nebyly – Situace je vážná, nikoli však zoufalá. Zoufalý je Čech z vtipu ze stejné doby, který jsa zajat v džungli lidojedy, jako poslední přání žádá o vidličku. A než má být před snědením stažen a jeho kůže natažena na buben, začne se zuřivě bodat do prsou s výkřikem „Hov.. buben!“. Buďme vážní, ale nebuďme zoufalí. Nestřílejme sami sebe do nohy volbou ze zoufalství nebo tím, že po vzoru symbolického odporu z osmdesátých let minulého století rovnou celou kandidátku přeškrtneme a k volbám nepřijdeme. 

Vážně, pojďme volit! Nejde o nic menšího než o náš podíl na tom, jak budou vypadat další dny. O těch by měli mít lidé, kteří touží po politickém vlivu, alespoň nějakou představu. Sdílejme s nimi, co bychom rádi změnili. Ptejme se jich, pišme jim, nenechme je v klidu. A začátek je, že si půjdeme vybrat, s kým tak úzký kontakt po letošním prvním říjnovém víkendu chceme mít. Mějme přitom na paměti, že volby nejsou soutěží krásy, ale také že rande naslepo nemusí být nejlepší řešení.

Pavel Jungwirth je biochemik.