Vůbec první cizinec, který v roce 1614, více než deset let před založením Nového Amsterodamu (později New Yorku) Holanďany, stanul na ostrově Mannahatta, mluvil španělsky. Pocházel ze St. Dominga (dnešní Dominikánské republiky), byl tmavé barvy pleti a jmenoval se Juan Rodriquez. Záznamy o jeho vylodění se zachovaly v Archivu města Amsterodamu díky tomu, že se plavil na holandské lodi, jejíž kapitán vedl soudní rozepři s kapitánem konkurenčního plavidla.
Vyloděním Juana Rodriqueze začíná příběh, který pomocí textů, předmětů, map, obrazů a hudby, vypráví výstava Nueva York, pořádaná společně Newyorskou historickou společností a Muzeem Del Barrio.
Rodriquez se na Manhattanu usadil a historici spekulují o tom, že stejně jako ostatní dávní přistěhovalci začal obchodovat s bobřími kožešinami. Jeho přímá stopa v záznamech mizí brzy po jeho vylodění. Symbolicky ale jeho příběh předznamenal trvalou přítomnost španělského jazyka na území New Yorku a důležitou roli, jakou toto město hrálo v politickém, kulturním i obchodním životě obyvatel Střední a Jižní Ameriky a Karibiku.
Historie španělsky mluvící populace na území New Yorku je – i díky její různorodosti – tvořena řadou různorodých epizod. Na ně se soustředili i autoři výstavy: na jednotlivé osudy, umělecká díla, významná setkání.
Asi nejvýznamnější epizodou, která znamenala faktické zrození španělsky mluvící komunity na Manhattanu, bylo založení první katolické modlitebny, kostela Sv. Petra, na ulici Barclay Street, v roce 1786.
V důsledku politických zápasů zaoceánských velmocí Španělska,Velké Británie a Nizozemska, bylo v raných letech svojí existence město New York hluboce protišpanělské a protikatolické, dá se dokonce mluvit o „hispanofobii.“ Americká revoluce ale znamenala obrat. Španělská vláda se rozhodla využít situace a navzdory osobním antipatiím podpořila americké rebely proti svému velkému nepříteli – Britskému impériu. Vybudování kostela Sv. Petra byl vlastně výrazem vděčnosti. O jeho stavbu se nejvíc zasloužil španělský bankéř Diego de Gardoqui, který v době revoluce zásoboval New York zbraněmi a penězi a později se stal prvním španělským velvyslancem ve Spojených státech.
Další kapitola: V 18. a 19. století našlo hodně přistěhovalců práci v rozrůstajícím se cukrovarnickém průmyslu a také v manufakturách na výrobu doutníků. Dělníci, hlavně z Kuby, seděli u stolů a hodinu po hodině stáčeli lístky tabáku. Alespoň na část pracovní doby sami zaměstnanci najímali předčítače. Ti nejlepší z nich, kteří se vyznačovali nejen schopnosti poutavě předčítat, ale také vybrat vhodný text, si prý přišli na pěkné peníze, škoda, že ta profese už vymřela.
Kolem roku 1890 existovaly v New Yorku a v Brooklynu stovky továren na doutníky. Mnoho zaměstnanců žilo v jejich přímém sousedství, kde se spontánně vytvářely žívé, španělsky hovořící komunity. Staly se zásadní politickou a společenskou silou podporující samostatnost španělských kolonií.
Úplně jinou část latinsko-americké historie New Yorku napsal Esteban Bellán (1949 -1832), který si ve Spojených státech začal říkat Steve. Bellán se narodil na Kubě a do New Yorku přišel, jako mnoho synů z dobře situovaných rodin, studovat. Na universitě se zamiloval do baseballu, právě v době, kdy tento sport začal přecházet z amatérské na profesionální úroveň. Od roku 1871, kdy jeho tým Troy Haymakers postoupil do Národní asociace, se stal prvním španělsky hovořícím profesionálním hráčem baseballu. Svůj největší triumf zažil v témže roce, kdy – pokud lze věřit dobové zprávě z The New York Times – prakticky rozhodl o vítězství Haymakerů nad bostonskými The Red Stockings. Po ukončení svojí sportovní kariéry ve Státech se vrátil na Kubu a baseball tam přivezl s sebou.
Asi nejvíc epizod latinsko-americké historie v New Yorku se ale netočí kolem baseballu, doutníků, ani cukru z jižních plantáží, který se ve městě zpracovával ve velkém (New Yorku bylo dokonce přezdíváno „město cukru“ a něco z té posedlosti bílou sladkou hmotou tu zůstalo až do dnešních dní). New York se stal přirozeně jakýmsi svobodným zázemím, kde intelektuálové a umělci z kolonizovaných zemí získávali vzdělání, kde se setkávali, a odkud organizovali osvobozenecká a revoluční hnutí doma. Mexičané, Kubánci, Portorikánci a a další tu budovali svoje národní obrozenecká hnutí, zakládali noviny, pilovali myšlenky a sháněli podporu. Svobodný New York působil na ně a oni zas působili na New York – za všechny stačí jmenovat mexické nástěnné malíře, kteří tu zanechali hlubokou stopu: José Clemene Orozcu, Diego Riveru, nebo Miguela Covarrubiase. Anebo kubánského vůdce Josého Martího. Velice aktivní byly i ženy, nejenom dámy z dobře situovaných rodin, které ve svých salonech hostily revolucionáře. Pro novější historii přistěhovalecké komunity v New Yorku sehrála velkou roli například knihovnice a pohádkářka původem z Portorika Pura Belpré, která se v první polovině 20. století zasloužila o to, že Newyorská veřejná knihovna i dnes pořizuje velkou část svých fondů ve španělštině.
Výstava Nueva York se čte jako kniha, možná příliš nostalgicky uhlazená a „vyčištěná“, kritici to výstavě vytýkají. Vynechala totiž zásadní, dynamický rys latinsko-americké kultury v New Yorku a tím je „ulice.“ Úplně chybí například zmínka o první rasově motivované velké pouliční bouři v Harlemu, v roce 1935, ve které byly napadeny obchody a domy bílých majitelů. Začalo to tím, že šestnáctiletý Portorikánec Limo Rivera ukradl v obchodě, kde byl zaměstnán, nůž za 10 centů. Falešné zvěsti o tom, že majitel chlapce ubil k smrti, vyvolaly nepokoje, ve kterých zahynuli tři lidé, stovky byly raněny a nastaly ohromné materiální škody.
Trochu konfrontační nota by dávala smysl. Hlavně v době, kdy osidlování New Yorku španělsky mluvícími přistěhovalci stále houstne, a kdy jednotlivé komunity čelí velice neromantickým a náročným výzvám.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
