Zemřel Stanislav Milota, kameraman Spalovače mrtvol a signatář Charty 77

„Nikdo nebude trpět. Spasím je všecky,“ pronáší s vidinou věčného života a zaslepený vlastní demagogií pan Kopfrkingl ve slavném Spalovači mrtvol. Sladce hrozivé repliky správce krematoria v podání Rudolfa Hrušínského jsou tím, co pro mnohé zůstane v paměti po nejlepším československém psychologickém hororu režiséra Juraje Herze. Bez znepokojivé i závratné kamery plné vizuálních nápadů Stanislava Miloty by přitom měly jen poloviční efekt. Stejně jako celý Spalovač mrtvol. Je jednou z největších ironií a nespravedlností dějin československého filmu, že právě Spalovač mrtvol byl posledním Milotovým celovečerním filmem. Po něm následovalo propuštění z Barrandova – hlavně za natáčení sovětské invaze v roce 1968 a zdokumentování pohřbu Jana Palacha v lednu 1969. Tuzemský film tak tehdy přišel o jeden ze svých největších kameramanských talentů. V pondělí o něj přišel definitivně. Stanislav Milota zemřel ve věku 85 let.

I přes to, že Milota natočil jen pět celovečerních filmů pro kina (rok před Spalovačem mrtvol například Piknik s režisérem Vladimírem Sísem), patří spolu s Jaroslavem Kučerou, dvorním spolupracovníkem Věry Chytilové, k nejvýraznějším poválečným československým kameramanům. Závratné úhly, vypouklý obraz s okraji ubíhajícími do nekonečna, statické kompozice, které byly i přes svou nehybnost vnitřně rozechvělé podivnou energií. Stanislav Milota vytvořil pro Spalovače mrtvol unikátní vizualitu, která spojovala vyšinutost německého expresionismu - jímž se inspiroval a který souzněl s tématem literární předlohy Ladislava Fukse - s civilností československé nové vlny.

Na dnes polozapomenutém novovlnném filmu se ostatně Milotův výjimečný talent projevil poprvé. Film Ivo Nováka Na laně z roku 1963 o dospívajícím mladíkovi hledajícím svou cestu – přezdívalo se mu ve své době český Rebel bez příčiny – vynikal právě Milotovou kamerou, odrážející vnitřní pocit vykořeněnosti a outsiderství.

Outsiderem se o pár let později stal i sám Milota. Spalovač mrtvol putoval do trezoru jako film cizí socialistické současnosti. Vaz mu však zlomil jím nasnímaný dokumentární film Evalda Schorma z okupace Prahy nazvaný Zmatek i jeho devítiminutový esej Jan 69 natočený během pohřbu Jana Palacha. Druhý snímek v podstatě pod nosem Státní bezpečnosti vyvolaly ještě laboratoře na Barrandově za pomoci ředitele studia Vlastimila Harnacha. Jednu kopii si s sebou Milota odvezl na natáčení do Izraele, druhá se „ztratila“ a našla až po roce 1989.

Na Barrandov, kde působil od svých patnácti a jako samouk se vypracoval ke kameře přes osvětlovače a švenkra, se však už Milota nevrátil. Neprošel normalizačními prověrkami. Těm po srpnu 1968 padlo za oběť jen minimum tehdy už slavných tvůrců, kterých se filmové studio rozhodlo zbavit vyhazovem. Z režisérů to byl pouze Pavel Juráček, z kameramanů právě Milota. Jeho osud zpečetilo hlavně to, že se na rozdíl od ostatních odmítl od svých „problematických“ filmů distancovat. Když tedy v roce 1972 získal za kameru ve Spalovači mrtvol jednu z cen na mezinárodním filmovém festivalu v katalánském Sitges, jeden z nejlepších kameramanů v Československu paradoxně zrovna přišel o práci.

Spolu s manželkou Vlastou Chramostovou se Milota následně stáhl z veřejného života. Odmítl se tak jako řada jeho kolegů vykupovat filmem úslužným režimu, který by mu i za normalizace opět dovolil točit. Kameramanskou profesi mohl uplatnit jen jako dokumentarista dvou bytových představení své ženy pro uzavřenou disidentskou společnost. S kamerou se rozloučil definitivně v roce 1983, kdy zaznamenal představení bytového divadla Zpráva o pohřbívání v Čechách. V té době už patřil s Chramostovou k nepohodlným disidentům. Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77, čímž si dveře k případnému návratu k profesi před Husákovým režimem uzavřel definitivně. Raději s Chramostovou lepil z odpadového skla lampy, jejichž výrobou získali nutné razítko do občanky, aby nebyli obžalováni z příživnictví.

Když přišel listopad 1989, byl díky neústupné povaze a tělesné konstituci vybrán coby osobní bodyguard Václava Havla. Po pádu režimu pak bezmála půl roku vedl sekretariát čerstvě zvoleného prezidenta. Do společenských výšin ho to ale netáhlo, raději stál pokorně stranou. Což se týká i jeho profese: vzhledem k utrpěným mozkovým příhodám a polovičnímu oslepnutí se už ke kameře po revoluci nemohl vrátit.

V roce 2002 Milotu vyznamenala Asociace českých kameramanů. Ocenila tak jeho tvůrčí činnost i nekompromisní občanské postoje. Byl rovněž držitelem Ceny Františka Kriegla, kterou mu Nadace Charty 77 udělila za občanskou statečnost projevenou bez ohledu na osobní prospěch a možná rizika.